K inscenaci Hoří v sadě rodném květ na jevišti Reduty

Národní divadlo Brno ke století republiky

06.01.2018 15:05

    To jste ještě nezažili. Při vstupu do hlediště se vás uvaděčka zeptá, zdali jste byli upozorněni na vulgarity, které za chvíli budou zaznívat z jeviště. Jste v divadle Reduta, scéně Národního divadla Brno.

    Premiéra opusu Hoří v sadě rodném květ byla v polovině prosince. Podtitul zní Kabaret české státnosti, autorsky se podíleli Alžběta Babrajová, Martin Sládeček, René Levínský, Petr KlariN Klár, Martin Františák, Jiří Jelínek, Ivan Diviš, Pavel Jurda. Inscenace vzbudila mnoho diskusí, dramaturgii (Lucie Němečková, Pavel Jurda) budiž vzdán hold za významný počin. Je věnován stému výročí vzniku republiky.

    Představení sestává z pěti kusů šesti režisérů. Nejprve se prezentuje Jan Frič s aktovkou René Levínského Pod okny TGM. Pět chlapů a dvě ženy hrubě nadávají budoucímu prvnímu prezidentovi Československé republiky za jeho podporu židovského mladíka Leopolda Hilsnera. Byl nařčen z rituální vraždy Anežky Hrůzové v Polné na Jihlavsku. Létají ty nejsprostší výrazy. „…Používám současný jazyk, do značné míry cituji současné zdroje, ať už jde o debaty na internetu, nebo třeba poslední projev Viktora Orbána,“ citujeme autora. Jedovatá slova vypouštějí Petr Bláha, Jan Grundman, Štěpán Kamínský a snad nejjedovatější (občan) Dušan Hřebíček. Také fanatická jeptiška v podání Izabely Smečkové a dívka Eleny Trčkové, teprve 20leté, která je objevem první brněnské činohry. Tak takoví také jsme, vzkazuje aktovka. Autenticky se tato scéna odehrála 13. listopadu 1899 pod okny Masarykova bytu.

    Následuje „veselá lidová operní truchlohra“ Petra Klára v režii Martina Františáka Co Čech, to architekt. V prádelně státního zámku Konopiště se fiktivně setkávají tři velikáni české architektury. Josef Zítek (Národní divadlo), Josip Plečnik (obnova Pražského hradu) a Jan Kaplický. Především jemu, vlastně jeho památce je truchlohra věnována. Jak si Češi váží svých elit? Na tuto otázku odpovídá děj. Známá Kaplického chobotnice coby podoba budoucí budovy Národní knihovny na Letné nejdříve vyhrává soutěž, vzápětí je ale napadena „postiženými“ architekty a vystupuje proti ní (mj.) tehdejší primátor Prahy Bém, prezident Klaus, ředitel Národní galerie Knížák. Izabela Bencová na jevišti čte z dopisu Václava Havla, který na Kaplického pohřbu 27. ledna 2009 přečetla Dagmar Havlová. Byl adresován dceři Jana a Elišky Kaplických Johance, která se narodila jen několik hodin před otcovou smrtí. Havel se obrací na Johanu coby dvanáctiletou dívku, kterou bude v roce 2021. Věří, že na Letné již bude tátova chobotnice. Nebude, zmenšenina stojí u zastávky v Brně na Lesné. Kaplický navštívil Brno necelý rok před smrtí. Sliboval, že tam něco většího postaví… Hudebně veselou truchlohru zdobí David Smečka, Petr Svozílek a komorní orchestr Kaplan.

    O přestávce jsou diváci pozváni do Mozartova sálu, potěší je tam Národní přestávkové divadlo, malá loutková scéna s chachašpílem či špílcem Pidluke padluke. „Jsme vlastně Světové přestávkové divadlo, es pé dé,“ říká do smíchu publika jedna z hereček v narážce na Okamurovu Svobodu a přímou demokracii. Hraje se o Libuši, Přemyslovi, Šťáhlavovi, Chrudošovi, také o Masarykovi, přikluše ještě Šemík i Kašpárek. Loutky vodí a mluví Martin a Kateřina Veselí, Monika Vítová, na akordeon doprovází Žaneta Vítová, režíruje Jiří Jelínek. 

    Po přestávce následuje skvělý herecký koncert tří hereček představujících různá období života Alžběty Babrajové, dcery havíře a matky sochaře Konráda Babraje. Marie Durnová, Klára Apolenářová a opět Elena Trčková citují z Pamětí zmíněné Alžběty, která prožila mládí ještě za starého Rakouska a v prvních letech nové republiky v drsném ostravském kraji. Mluví se ve šlonzáckém nářečí, stroze, podle trpkého obsahu. Alžběta svérázným způsobem zachytila dobu očima „obyčejného člověka“ žijícího v pokoře. Režírovali Jan Antonín Pitínský a Alexandra Bolfová.

    Při posledním, pátém kusu, odcházelo několik diváckých dvojic… Patrně neznají básníka Ivana Diviše (1924–1999), možná byl pro ně příliš hlasitý projev známého hudebního performera Tomáše Vtípila. Dramaturg Pavel Jurda a režisér Jan Nebeský vybrali do scénické koláže Diviš citáty z básníkových knih Chrlení krve, Moje oči musely vidět, Tresty a žalmy. Taky ze sbírky Češi pod Huascaránem, ve které básník předpověděl svoji smrt, pád ze schodů v břevnovském bytě. Do postavy pesimisticky naladěného Diviše se výborně vtělil Vladimír Krátký, sekunduje mu Jana Štvrtecká, která prostupuje celým představením coby okřídlená Beruška. V tomto kusu hraje básníkovu matku. Recitací doprovází nejmladší herečka Trčková. Diviš se vrací v roce 1992 z exilu, odešel v devětašedesátém. Prezidenta Havla se dotázal, zdali by mohl dostat v Praze byt, byl odkázán na primátora Koukala, jenž odpověděl, že si básník může byt koupit. Nebo se zapsat do pořadníku. „Ivan Diviš je zuřivec a totální kverulant, který s absolutní upřímností chrlí nadávky, jak to dokáže jenom velký básník a, snad to nebude znít příliš nadneseně, jako prorok,“ citujeme tiskovou zprávu. Z jeviště slyšíme básníkova nenávistná slova o tlustém praseti Werichovi a Seifertovi, co dostal Nobelovu cenu a přitom nic nenapsal… Kus nejsmutnější a snad nejpůsobivější. Celé představení stojí za to vidět.  (tr)

 

Elena Trčková, Klára Apolenářová a Marie Durnová (zleva) v Pamětech A. Babrajové.

Foto: archiv NDB