„Nezlomný“ v JOTĚ podruhé

09.03.2015 14:10

    „Nezlomný“ – kniha Laury Hillenbrandové vyšla v brněnském nakladatelství JOTA (2015) podruhé. První vydání se k českým čtenářům dostalo v roce 2011, rok po původním v angličtině. Kniha osloví ty, kteří mají rádi literaturu faktu a životopisné, příběhy, stejně jako příznivce nedávné historie a válečné literatury. Nejvíce asi okruh čtenářů, vyhledávající reálné děje, dokumentující sílu lidského jedince, při zvládání hraničních situací a překonávání sebe sama. To vše nabízí autorkou zpracovaný životní příběh Louise Zamperiniho.

    Chlapec, který se narodil (1917) v Americe do rodiny italských přistěhovalců, patřil v dětství k obtížněji vychovatelným. Diagnóza pedopsychiatra či pedopsychologa by nejspíš zněla: hyperkinetický syndrom, snad na bázi lehké mozkové dysfunkce. (Nejde o vážnou poruchu, již vůbec ne o chorobu, okolí si však s takovým dítětem „užije“.) U malého Louise nebyla nouze o výskyt drobných poruch chování, prohřešky proti žádoucím normám byly na denním pořádku. Zlom nastal, když se – vlastně náhodou – ocitl na běžecké dráze. Zanedlouho již tvrdě trénoval a brzy byl nejvýraznější mílařskou nadějí Spojených států. Úspěšně se představil na berlínské olympiádě (1936), doba sportovního vrcholu však měla teprve přijít. „Torranské tornádo“, jak se mu v Americe říkalo, dosáhlo v tréninku nejrychlejší světový čas ve své disciplíně. – Velká naděje pro příští olympijské hry. Měly se konat v roce 1940 v japonském Tokiu.

    Osud mířil tím směrem v docela jiné podobě. – Válka. Louis jako člen posádky usedá do bombardéru. Přicházejí situace, kdy vteřiny po výstřelu nerozhodují o umístění na dráze, ale o přežití. Někdy přichází na pomoc štěstí, ale to netrvá věčně. – Letoun končí na dně oceánu. Na malém člunu se zachrání dva z posádky. Téměř padesát dní ve stálém hladovění, žízniví, spalování sluncem, ohrožováni žraloky. Proudem unášeni k pobřeží ostrova. Ten je obsazen Japonci a jejich krutost překonává předchozí utrpení. Louis se stává každodenním terčem útoků sadistického důstojníka. Popis podmínek v japonských zajateckých táborech je otřesnou výpovědí, čeho je člověk schopen, je-li mu propůjčena moc, vláda nad životy jiných, posílená abnormálním válečným stavem. Přežití při zachování minima někdejší lidské důstojnosti je téměř nemožné.

    Louis se dočká konce války i návratu domů. Nachází partnerku, s níž se v souladu s vlastní povahou, téměř okamžitě, proti vůli jejích rodičů žení. Zvládl a překonal mnohé. Zůstává nejzáludnější nepřítel: vzpomínky. Jako u jiných navrátilců u něj v plné síle propuká posttraumatická stresová porucha. Chová se nepředvídatelně, střídá prudké afekty, propadá alkoholu. Mladší partnerka, ze společensky výše postavené rodiny, je až překvapivě velkou oporou, vztah však prochází bouřlivými peripetiemi, stojí před rozpadem.

    Louis nakonec nachází ztracenou rovnováhu, z mysli se vytrácí přízrak sadisty, který ho pronásledoval a sužoval i v neklidném spánku.

    Český čtenář vnímá 2. světovou válku především jako střet s hitlerovským Německem. Dálný východ zůstává vzdálenější. Víme o norimberských procesech, ne tolik o stíhání japonských válečných zločinců. Po kapitulaci Japonska bylo zahájeno rozsáhlé pátrání a zatýkání. Soudy byly rychlé, trest smrti častý. Ten by čekal i Louisova trýznitele, který patřil k nejhledanějším.

    Několik málo let a vše bylo jinak. V roce 1948 přichází amnestie, roku 1951 je podepsána mírová smlouva. Spojené státy potřebují Japonsko jako spojence, v roce 1950 vypukla korejská válka. Sadista vystupuje z úkrytu, již se nemusí bát odplaty. Uniká bez sebemenšího trestu, stává se docela úspěšným podnikatelem, žádnou vinu si do své smrti (2003) nepřipustí.

    Louis Zamperini byl dlouho pronásledován nutkavou myšlenkou svého trýznitele najít, pomstít se, vlastní rukou ho zabít. Později, dle svých slov, trýznitelům odpouští. Jeho někdejší přízrak však setkání s ním odmítl.

    Napínavé čtení přináší i dost podnětů k zamyšlení i přemýšlení. (Příběh byl zfilmován v režii populární herečky Angeliny Jollie. Hrdina se dokončení filmu nedožil, zemřel v roce 2014 ve věku 97 let. Snímek jsem neviděl, z ohlasů se zdá, že velká očekávání nesplnil či naplnil jen částečně.)

JAROSLAV ŠTĚPANÍK