Ó Brno, Ó dobo!

05.10.2015 15:55

    S každým rokem vstupují na brněnskou Janáčkovu akademii múzických umění také noví adepti herectví. Někteří přicházejí z různých míst Moravy, republiky i ze Slovenska. Na několik let vstupují do města málo jim známého či neznámého. Jaké vyvolá imprese, jak se propojí s jejich životy, jak se jim dostane pod kůži, jaké bude loučení, až školní léta skončí? Zůstane místo, které se stalo přechodným domovem v nich, s nimi či za nimi? Nejspíš obdobné otázky stály v pozadí nepochybně zajímavého námětu inscenace Ó Brno, připravené autorsky posluchači 4. ročníku Ateliéru činoherního herectví a režisérem Dodo Gombárem.

    Hned samotný vstup do hry na schodišti a v předsálí zaujme. Ano – takto nevábný je vstup do Brna, facka všem, kteří do metropole z různých stran přijíždějí. Herci výstižně představují panoptikum figurek, jak je míjíme cestou po průchodu Vaňkovkou, v  okolí Tesca, v průchodu a v přednádražním prostoru. – Žebráci, šumaři, někteří s psíky, bezdomovci, policisté – spíše pro forma. Jistá výpověď o městě, kde k řešení nejednou chybí odvaha, nadhled, velkorysost.

    Vlastní představení začíná až v sále. Město se do dění na scéně promítá v zážitcích, dojmech a impresích herců, jejich autostylizací na pozadí místa, které se do jejich výstupů různou měrou promítá. Plynulý děj nečekejme, spíše volnou montáž osobních výpovědí, podporovaných hudbou, často vyjadřovanou či akcentovanou pohybem. Brno je aktéry vnímáno v různých polohách, vždy velmi osobně, občas přiblíženo trefnou glosou. Vnímáme, co Brno má, co nemá, úvahy, zda zůstat, kam jít, přání dostat se do Prahy. Více o sobě dává město v projevech herců znát v první půli inscenace, i zde je však spíše kulisou, pozadím pro herecké kreace, prezentaci vlastních já, ventilaci interních pocitů účinkujících.

    Postupně město jako jistý formativní či interaktivní činitel mění spíše v prvek „stopový“, na síle nabývají navenek prezentované jakési introspektivní „výlety“. Myslím, že představení se svým původním záměrem jako by ztrácelo dech, paradoxně v rozporu s přibývající dynamikou, jejímž palivem, jako by měla být přibývající nálož vulgarity. (Ó dobo!) Program upozorňuje, že „inscenace obsahuje vulgarismy“, jejich samoúčelné hromadění jí však, zdá se mi, nijak neprospělo, naopak. Vulgarita dávno nešokuje, spíš nudí a unavuje a škrty zejména v druhé půli představení by mohly být ku prospěchu věci. Myslím, že zkušený režisér, zde možná nechal spoluautorům příliš volnou ruku, do textu měl více zasáhnout. V konečné podobě se tak inscenace místo reflexe místa a jedince v něm, prolínání prostředí do osobních dějů a impresí, jak si snad realizátoři přáli, mění spíše ve výstupy osobní, často příliš exaltované exhibice.

    Herecký soubor je přitom možno za celkový výkon chválit, nároky nebyly malé a herci se s nimi dobře vyrovnali. Představili se jako sehraný celek, z něhož nikdo výrazně nepřečníval. Ó Brno k tomu vlastně ani nedávalo šanci.

    Působivý byl závěr, který s úvodem tvořil výborný rámec myšlence inscenace. – Končí představení (škola a roky s Brnem), předstupují herci, již při promoci. Dolů od stropu je spuštěno TO – symbolizující Brno, předtím vyvěšené či oběšené, paňáca vytvořený z kusů oděvů, které herci dříve ze sebe svlékli a odhodili. Dívka TO objímá. Loučí se s TÍM, co bylo kulisou, svědkem osobních pocitů a dějů, několik let provázelo ji a ostatní, různým způsobem se jim vtisklo pod kůži, i s tím, co si přáli divákům a snad i TOMU sdělit.

JAROSLAV ŠTĚPANÍK

 

Foto: Petr Chodura