Olgu Plchovou provázely do důchodu dělové salvy a hlahol zvonů

20.03.2016 12:55

    Březen je významným měsícem v životě výtvarnice Olgy Plchové. Narodila se 11. března 1952 v Sankt Petěrburgu, 14. března 2003 byla v Brně zahájena první výstava její tvorby v České republice, 8. března 2011 se stala babičkou a jen o tři dny později, 11. března 2011 v 17:00, zaduněly v atriu brněnského Klubu zastupitelů v Mečové ulici výstřely z kanonu Boženka, doprovázené zvoněním z věže Staré radnice. Právě skončila pracovní doba posledního pracovního dne správcové tohoto klubu výtvarnice Olgy Plchové, která tímto okamžikem odcházela do důchodu. Na vše dohlížel v dobové uniformě velitel baterie Božej Urbanský z Brněnského městského střeleckého sboru.

    V klubu Olga pracovala od roku 1997 a o dva roky později se stala jeho správcovou. Při odchodu do důchodu ji přišly pozdravit desítky přátel. Byla to velká společenská událost.

    Brno je pro Olgu Plchovou domovem od roku 1981. Rodačka ze Sankt Petěrburgu žila už od raných dětských let v západosibiřském Kemerovu s výjimkou čtyř roků, kdy se za výtvarným vzděláním vzdálila na uměleckou školu do Saratova. Po absolutoriu se živila jako návrhářka hraček a suvenýrů a později jako divadelní výtvarnice. V naší republice další výstavy tvorby Olgy Plchové na sebe dlouho nenechaly čekat a měly úspěch. Nejen v Brně, ale i v Praze. Ta zatím poslední byla předloni v katakombách brněnského Divadla na provázku.

    Umělkyně, která je nyní tajemnicí Ruského kulturně osvětového sdružení na Moravě, se zabývá grafikou, kolážemi i olejomalbou. Snaží se vnášet do svých prací vždy alespoň špetku humoru. Pramení to z jejího naturelu. Problémy zvládá přívětivostí, osobitým vtipem a filozofií. Dovede nikoho nezarmoutit a každého potěšit. Krásně zpívá a tančí. Příznačnou vlastností jejího výtvarného usilování je nalézt pro myšlenkově aktuální sdělení záměru adekvátní výtvarné výrazové prostředky, většinou realistické, přitom však individuální a nezávislé. Intenzivně prožívá obecné pocity a opřena vnitřně o pevné zázemí hmotného světa i společenských souvislostí je zobrazuje v poloze básnické představy, seskupováním barev a tvarů nikoliv v přímé závislosti na zrakové zkušenosti, ale podle zákonů výtvarnosti. Jejich sdělnost spočívá tedy především v emotivní síle. Klade důraz na výsledný kompoziční účin obrazu. Má úzký citový vztah k přírodě, květinám, trávám, motýlům i drobným říčním a mořským živočichům. Vytváří obrazy, jež jsou zrcadlením přírody, objektivním vystižením charakteristických znaků, ale i její oslavou. Estetická stránka nevyplývá zdaleka jen ze zachycení půvabných vlastností samotných zobrazených rostlin, nýbrž především ze zaujetí a ze schopnosti tlumočit barevnou i tvarovou krásu, jakož i z vyváženosti hodné obdivu a napodobení. Prosté a nejprostší tak prostřednictvím obrazu zjevuje netušenou a většině očí skrytou vznešenost a eleganci nebo něžnost či bizarnost. To vyžaduje vedle výtvarného nadání a daru bystrého a pronikavého zření také velké a systematické píle i vřelého vztahu ke zvolenému tématu. Vztahu, který je dán láskou k prostým věcem, ke tvarům vytvořeným přírodou, jež nás obklopuje a je v autorčině objektivním a zároveň vnitřně zaujatým přepisu plná nevšední poezie. Poslední výstavy dokládaly zřejmý vývoj od tradičních výtvarných a výrazových prostředků k nové osobité technice. Tvůrčí vzplanutí pramení z vitality a píle umělkyně, je stimulem proměnlivosti formové, kompoziční i koloristické. V kompozičním uspořádání má zásadní význam zvýrazněný detail, ať už je to strom, keř či architektura. Využití různých výtvarných technik, překračování hranic volného a užitého umění, překonávání materiálových a technologických omezení je pro ni stejně typické jako její osobitý projev, pro který jsou v různých životních etapách příznačné rozdílné výtvarné prostředky. Nenapodobitelným gestem se nejen vyrovnává s vlastními prožitky, ale zároveň silou uměleckého výrazu dává návštěvníkovi výstavy možnost prožít výtvarně parafrázované zážitky z přírodního dění a třeba i z hudby. Tento její charakteristický sklon podnítil některé závažné realizace, jimiž dala najevo, že její svět matky a dvou dcer není lhostejný, že rezonuje s jejími strastmi, bolestmi i nadějemi. Její moderně orientované výtvarné úsilí se nechce obejít bez experimentů, díky nimž objevuje nové a nové výrazové možnosti. Její ruka není vedena zřeteli pouze estetickými a už vůbec ne dekorativními, ale spíše citovou exaltací. Díla tohoto názorového okruhu připadají jako imaginární seismografický záznam niterných hnutí, náhlých otřesů či sotva znatelných vibrací. Patrné jsou v nich ozvěny našeho neklidného času. Je to tedy lidská výpověď, o níž jde Olze Plchové především. Nespokojuje se se smyslovými zdroji vnímání. Jde jí o nahlížení pod povrch věcí, dobírat se k otázkám podstaty, neulpívat na vnější kráse jevu, ale o nalezení vnitřní zákonitosti.

BOHUMIL HLAVÁČEK