Opera v brněnském Bronxu

18.06.2019 19:35

    V brněnské Káznici, v areálu mezi Cejlem a Bratislavskou, v místech, kterým se říká brněnský Bronx, hrála se 7. června opera. Přesněji, dle autorů, hororr operra. Představení se v těchto případných místech uskutečnilo za podpory Ministerstva kultury ČR a statutárního města Brna. Hrál soubor Ensemble Opera Diversa.

    Kdože to je? Ve svém programu píší, že jsou to nezávislí (konečně někdo nezávislý…) profesionální hudebníci, kteří se soustřeďují na uvádění objevných hudebních a divadelních programů (konečně někdo…) A že vznikli už v roce 1999 a postupně se vyvinuli v hudební společnost, která uskuteční kolem dvaceti vystoupení ročně na různých místech vlasti. Na svém kontě má již sedm celovečerních oper, řadu minioper a desítky původní orchestrálních skladeb v podání jejich Komorního orchestru, vedeného Janem Bělohlávkem. Zakladatelem souboru a kmenovým autorem je Pavel Drábek, pedagog university v severoanglickém městě Hull, hudební složku má na starosti Ondřej Kays, který je mj. členem alternativních beatových kapel.

    V brněnském multikulturním centru, které žije v bývalé věznici na Cejlu, odehráli další kus ze svých Labských horrorrových minioperr, sepsaný Pavlem Drábkem a Ondřejem Kaysem. Režií byla pověřena Kateřina Reichová. 

    O čem to je? O podivných, těžko pochopitelných a téměř neuvěřitelných událostech, které se kdysi odehrály v Polabí. Například: ve vsi Lukovna u Sezemic bývala hospoda, která patřila jisté vdově. Vdova měla dvě dcery, jednu vlastní a druhou nevlastní. Po večerech je obě posílala na přástky. Jednou večer jde ta mladší a nevlastní po vsi, když tu jí ze tmy zastoupí cestu černý pán. „Já jsem nový tancmajstr na pardubickém zámku a ty, ty se mnou budeš tancovat!“ Dívka se lekla a pokřižovala a tu ji napadlo: „Ale já nemůžu tancovat, dokáď nebudu mít napředýno. Má macecha je přísná, nemůžu tancovat dokáď není hotovo.“ Tancmajstr ťukl hůlkou o zem a hned bylo napředýno. Příští den zas to samé: „Já jsem nový tancmajstr na pardubickém zámku a ty budeš se mnou tancovat!“… A dívče, že nemá korále. Tancmajstr ťukl hůlkou a hned byly korále. A tak to šlo dál a dál, až ta mladá měla všechno co hrdlo ráčilo, a zbohatla. Zda si tancmajstr zatancoval, dobové prameny neuvádějí. A pak macecha povídá své vlastní dceři, běž taky tancovat, ať jsme bohatí, dcera šla a hned napoprvé tancovala… a jak to dopadlo, jistě tušíte… V té hospodě je prý okno, kde každá květina zajde…

    Pak v té miniopeře ještě vystupuje smějící se hlava, mluvící kráva, Božena Němcová, atd.

Vlevo: Nádvoří věznice. – Vpravo: To jsme my, někteří ze souboru Opera Diversa.

(Foto: Vít Kozba)

    A tak s touto minioperou a s dalšími kusy z cyklu Labských horrorroperr hodlá nyní soubor Opera Diversa putovat po zemích českých. Mají k tomu minivýpravu, krom notových pultů třeba prádelní šňůru a nějaký ten lavór a nějaké kvítí. Budou hrát těm, co na ně přijdou i náhodným chodcům. V tom všem mi připomínají pražské divadlo Orfeus Královopoláka Radima Vašinky, dej mu Pán věčnou slávu, které vždy o prázdninách nastartovalo starou škodovku a po několik desetiletí jezdilo po venkově u víry, že touto cestou přispějí ke kultivaci střední Evropy.

    Ale abych se dobral jádra. Miniopera Labských horrorrů stala se jeden z nejmilejších mi kusů, co jsem letos na brněnských pódiích viděl. A to proto, že její tvůrci mne neškolili v postmoderním umění, ani nepřesvědčovali, co si mám myslet o současné politické scéně a o Vesmíru, ani neukazovali, jak rozumějí lidské duši. Divadelní expert mi teď možná řekne, že píšu, co všechno to divadlo není. A že bych měl říct co je, nebo bylo.  Nu, byl to profesionálně odvedený výkon hudební, herecký a režijní, po němž lidé odcházeli s úsměvem na rtech.

    Konečně – po dvou stech padesáti letech – napadlo mne. Protože ten rozlehlý komplex mezi Cejlem a Bratislavskou byl vždy pln utrpení a pláče. Postavili jej v sedmdesátých letech osmnáctého století jako první moravsko-slezskou trestnici. A jako vězení a káznice sloužila až do roku 1956. Byli zde popravováni političtí vězni za Protektorátu i po něm… Od roku 2016 je kulturní památkou. A je-li co horor, tak je to její stav. Názorně jej dokumentuje fotografie pořízená při červnovém představení Opery Diversy.  

    Ale – prý se blýská na lepší časy. Koncem března roku 2018 schválila tehdejší Rada města Brna výsledky architektonické soutěže, kterou vypsala kancelář městského architekta. Ze sedmi soutěžních projektů byl vybrán návrh ateliéru Kava z Prahy. Bývalé vězení se má proměnit v kreativní centrum s muzeem, ateliéry, multifunkčním sálem, dílnami i kavárnami, areál se má otevřít do ulice a malého přilehlého náměstíčka jako stvořeného pro přátelská posezení při hudbě a tanci. Začít s úpravami se má v příštím roce. Náklady se odhadují na čtyři sta milionů, počítá se s finančním přispěním Evropské unie…

    A tak doufejme, že brněnský Bronx dostane nový životní impuls a že zmizí i svérázná výzdoba v ulici Soudní, na venkovní zdi Káznice. Amatérského streetartového umělce tu doplnily bubliny brněnského výtvarníka, který si říká Timo. Dozvídáme se, na co se můžeme těšit. Mne ale vůbec netěší ta nespisovná, snad pražská podbízivá čeština, kterou Timo použil. David Oplatek, vedoucí současného komunitního centra, které se stará o programovou náplň v areálu věznice míní, že to snad Timo nemyslel vážně, že je to nejspíš výraz jeho sarkastického pohledu na svět a možná i nevíry ve velkolepé plány. Jak znám Tima – jako že ho znám jen z jeho výtvorů, jimiž zdobí brněnské ulice – může to tak být.

    Na závěr bych ještě rád popřál mnoho úspěchů ansámblu Opera Diversa, jejich hororovým exkursím, jejich dramaturgii, režijnímu pojetí a interpretačnímu nasazení, s nímž usiluje o dialog s otevřeným posluchačem, jak zní závěrečná věta v jejich programové brožurce.

    Otevřený posluchač – inu, horor. 

LADISLAV VENCÁLEK

 

Soudní ulice. (Foto: Ladislav Vencálek)