Liška Bystrouška pokřtila nově zrekonstruované Janáčkovo divadlo a

otevřela Festival Janáček Brno 2018

19.11.2018 09:10

    Janáčkovo divadlo, největší jaké v naší stoleté republice máme, se konečně po 16 měsících otevřelo veřejnosti. Po téměř roce a půl rekonstrukce, kdy Janáčkova opera předváděla svá představení v Mahenově divadle a v největším pavilonu P na brněnském výstavišti, se soubor i diváci vrátili do svého domovského působiště.

    Zářící a čisťounké foyer, nový bufet i dámské toalety a především bílá mramorová stěna proti vchodu, do které jsou vytesané Janáčkovy autografy jeho děl. Jen ten Janáček se po anglicku vytratil, jeho busta již ve foyeru není. Podle slov ředitel Glasera a umělců, to vzadu v zákulisí již tak zářící není. Vlastně to ještě vůbec není hotové a snad prý to potrvá ještě asi rok, než dělníci opravdu opustí divadlo. Nicméně jeviště i hlediště je plně funkční a kolaudace byla úspěšná.

    Otevření divadla v den 17. listopadu bylo jistě symbolické. Předcházelo mu přivezení stromu z Bílovic do Brna koňmi a spojení s Bílovicemi a vánočním nalezením miminka Lidušky se přelilo i do celého večera. I když to v Těsnohlídkově příběhu o Bystroušce není, propojil si režisér Jiří Heřman obě okolnosti a zasadil vyprávění o uličnické lišce do prostředí Dětského domova Dagmar, který byl založen v roce 1928. Dům plný dětí, které si hrají s hračkami evokujícími 30. léta, se postupně stává lesem, hájovnou, i hospodou u Pásků. Příběh hrají zpočátku děti a ten brzy ožije postavami z pohádky. Zadní stěna sálu s kulatým oknem se rozdělí podél, a po jejím zvednutí se otevře pohled do Wilsonova lesa. Tento nápad scénáristy Dragana Stojčevského  pouští diváka do další prostorové dimenze přirozeným a uchvacujícím způsobem. Stejně jednoduchými prostředky navozuje iluzi pokoje či dvorku. Hemžení havěti během meziher vyřešila pohybovou spoluprací Kateřina Nováčková a nechala po jevišti pobíhat množství vážek, cvrčků, komárů a jiných okřídlených tvorů, kteří sice někdy jsou trochu hlučnější, ale nepostrádají půvab. Kostýmy Alexandry Gruskové jsou elegantní a rovněž půvabné, Lidi si nehrají na zvířátka, ale jsou oblečeni do lidských šatů s atributy zvířat. Lišák ve šviháckém rezavém obleku, Bystrouška ve slušivých rozevlátých vlajících rezavých šatech, kde vlečka nahrazuje oháňku. Děti i dospělí se proměňují ve zvířátka tím, že si nasadí škrabošky, nebo jen své atributy nosí, jako Skokánek, který svoji hračku položí Revírníkovi na tvář. Povedené jsou slepice i Kohout, stejně jako Lapák.

    Hudebně je partitura upravená janáčkologem Jiřím Zahrádkou podle záznamů L. Janáčka a je z nastudování rozpoznat akcent na lyričnost a zpěvnost. Dirigent Marko Ivanovič, který je uveden i pod hudebním nastudování, si pohrál s barevností instrumentace a rozehrál lyrické pasáže do melodických sekvencí. Tato lyričnost koresponduje skvěle s poetikou režijního pojetí a vzájemně se obě složky podporují a umocňují. Gradace do dramatických scén je postupná a citlivá a vyznívá přirozeně a nepateticky. Orchestr nekryje zpěváky, ale někdy je naopak sám upozaděn hlasitým hemžením na scéně. Přesto je jeho výkon velmi vyvážený a přesný.

    Režijní přístup k inscenaci se skutečně povedl. Umožnil režisérovi oscilovat mezi snem a skutečností a sen oživit surrealistickými obrazy, jako například velkým vajíčkem, nahrazujícím hlavu, starým kočárkem, do kterého spadne farář a spí v něm, nebo pletenou rezavou šálou, kterou plete Revírníková tak dlouhou, že už visí i z provaziště jako dekorace. Ale především je vše posazeno do laškovné, láskyplné polohy. Námluvy Zlatohřbítka vyvolávají úsměv a Bystrouška je pubertálně rozjívená i jako máma kopy dětí, které přitom moudře učí rozpoznávat nástrahy člověka. A i Revírníková se vlastně ani moc nezlobí. Její vztah s Revírníkem je i po těch letech totiž skrytě láskyplný a Harašta je tak trochu karikatura komika. Na Bystroušku jde s dlouhou holí, až to vypadá, že snad hůl spustí, ale chyba, měl v kapse revolver. Krutost hamižníka se tu přece jen projevila. Následující smutek z konce ovládl celý dětský domov a dovedl k melancholii. Ale nový život, nová malá lištička a především Skokánek, vnouček toho předchozího, vzbudil nadšení publika. Maličký chlapec, sotva pětiletý, kurážný, s jasným hláskem a s čistou intonací, vzbudil největší ovace. Jméno Petr Hrůša se již zapsalo do divadelní historie, ale jestli půjde ve šlépějích svého velkého bratra dirigenta Jakuba, to se ještě uvidí.

    Představitelkou Bystroušky byla na premiéře sopranistka Jana Šrejma Kačírková. Zvonivý a plný soprán se nesl vítězně bez jakýchkoli omezení a herecky se pěvkyně v roli vyžívala. Dala jí hravost i dravost, pubertální rozjívenost i živočišnou radost ze života, stejně jako nebojácnost, s jakou se postavila Haraštovi. Je to správná, samostatná a statečná moravská děvčica. Zlatohřbítek v podání Václavy Krejčí Houskové je štramák, trochu floutkovsky vychloubačný, ale starostlivý a vděčný, obdivující svoji světáckou partnerku. Hladivý a barevný mezzosoprán je otevřený a nosný a barevně oba hlasy spolu výborně ladí. Svatopluk Sem v roli Revírníka je spolehlivý a poněkud unavený chlap, který má smysl pro krásu přírody a rád si zafilosofuje i pohraje s dětmi i s Bystrouškou. Jeho baryton přináší posluchači pocit jistoty a bezpečí, plné otevřené tóny jsou bezpečné intonačně a hlas se volně nese prostorem. Jeh kumpáni jsou hlasově i herecky vyvážení, Rechtor v podání tenoristy Ondřeje Koplíka je zazpívaný bezpečně a průrazně a Farář je smutná figura, nicméně i ta nepostrádá jistou dávku komiky. Basista Jan Šťáva si bezpečně poradil s hlubokým partem a vybavil ho nosností i srozumitelností. Dobrá výslovnost je znakem všech pěvců, a protože je inscenace provázena i titulky, divák ví přesně, co se zpívá a někdy je ta moravština dost překvapivá. I ostatní menší sólové role jsou vypilované pěvecky i herecky a výkony jsou velmi vyvážené.

    Závěr inscenace se zpočátku překvapivě odehrává v hájovně, Revírníková čistí houby v kuchyni, když je Revírník obdivuje, ale ke konci se opět rozevře stěna podél své praskliny a závěr v divukrásné přírodě se přece jen koná, revírník se smíchem honí malou lištičku, která se poté k němu přitulí a malý Skokánek korunuje dílo. Totoť nésu já, to byli dědóšek. Oni mně o vás vekládali… Závěr opery je všeobecná radost ze života a víra v dobře uspořádaný svět. Jak je to vlastně jednoduché!

KARLA HOFMANNOVÁ

 

Foto: Marek Olbrzymek