Piková dáma – nová inscenace po padesáti letech

20.02.2018 15:20

    Zdálo by se, že hráčská vášeň, která byla v 19. století východiskem z nudy pro nejednoho příslušníka aristokratické smetánky carského Ruska, není pro dnešní divadlo aktuálním tématem. Martin Glaser, režisér nového uvedení Čajkovského opery Piková dáma na brněnskou operní scénu, však přesvědčuje o opaku. Hráčské vášni – jakkoli její příčiny jsou poněkud odlišné – padne i v současnosti za oběť nejedna lidská existence, nejeden vztah, nejedna jistota. Rozhodnutí Národního divadla Brno zařadit do repertoáru po více než pěti desetiletích jedno z nejlepších děl Petra Iljiče Čajkovského právě s tímto tématem, je tedy v jistém smyslu aktuální. Nové pojetí role hraběnky, ztělesněné současně hereckým triumvirátem (hraběnka minulosti – Veronika Hajnová-Fialová, hraběnka přítomnosti – Jitka Zerhauová a hraběnka budoucnosti – Soňa Červená) umožnilo navíc herecký návrat dvaadevadesátileté české operní legendy na brněnskou scénu, kde na přelomu 40. a 50. let začínala a v roce 1953 dokonce vystupovala v jedné z vedlejších rolí téže Čajkovského opery. Není náhoda, že nejbližších pět repríz této produkce je již vyprodáno.

    Opera Piková dáma, kterou Petr Iljič Čajkovskij složil v roce 1890 na libreto svého bratra Modesta (předlohou mu byla Puškinova povídka), sleduje drama mladého carského důstojníka, který své karetní hráčské vášni obětuje milostný vztah, v touze získat tajemství tří „vždy vyhrávajících“ karet způsobí smrt hraběnky – strážkyně tohoto tajemství, nakonec zešílí a ukončí svůj život sebevraždou. Právě motiv touhy po dosažení bohatství a úspěchu bez práce a bez zásluh přibližuje toto dílo současnosti. Jeho děj se odehrává v šedivých kulisách psychiatrického ústavu, jehož stěny jsou obloženy matracemi. Ty mění barvu podle osvětlení a ožívají čas od času i jako projekční plochy a stávají se tak dekoracemi jak pro chmurné vzpomínky a úvahy hraběte Heřmana, tak pro veselý svět společnosti, plesový rej s připomínkou barokního divadla, plnou barvotiskových rekvizit. Ve spolupráci s autorem scény Pavlem Borákem a autorkou kostýmů Markétou Sládečkovou tak režisér vytvořil působivý a kontrastní bipolární obraz duše člověka, zmítaného pocity hráčské i milostné touhy, ale i zmaru a výčitek, vedoucích k sebevraždě.

    Glaserovo režijní pojetí je plné zdařilých nápadů, které však neberou divákům možnost vychutnat si především hudební kvality díla (dirigent Robert Kružík, tradičně skvělý sbor Janáčkovy opery pod vedením Pavla Koňárka) a zejména výkony hlavních představitelů. Prim mezi nimi měl nepochybně ukrajinský tenorista Eduard Martyňuk v roli Heřmana, který po celý večer prakticky neodešel z jeviště. Ohromil svým mohutným hlasovým fondem, byl přesvědčivý ve scénách, v nichž propadal bolestínství i hráčské vášni, méně však jako milostný hráč, schopný získat lásku Lízy, zasnoubené s přitažlivým a mužným knížetem Jeleckým (Igor Loškár). Skvělá byla také velšská pěvkyně s ukrajinskými kořeny Natalya Romaniw, která spolehlivě odstínila všechny fasety hlavní postavy – Lízy. Výborně si vedli také ostatní představitelé hlavních, ale také vedlejších rolí. Mezzosopranistka Soňa Červená, která na premiéře vystoupila jen tři týdny po složité ortopedické operaci a po jevišti se pohybovala s podporou vozíku, zasluhuje skutečný obdiv za to, jak si poradila s pěvecky sice nevelkým, ale herecky velmi významným partem.

    Nové nastudování Pikové dámy lze označit za další skvělý důvod k návštěvě operní scény, ve které není nouze o působivé režijní koncepce, výborné interpretační výkony souhru inscenačních týmů – od dirigenta a režiséra až po autora světelného designu.  (jac)

 

Foto: archiv NDB