Nad premiérou Molièrovy klasiky v Městském divadle Brno

Pojďte si vychutnat Lakomce Polívku

27.03.2018 11:55

    Jen zralí a zkušení herci mohou hrát ve váženém divadle tuto proslavenou roli. Do Městského divadla Brno se vrátil Boleslav Polívka, aby po Keanu IV., Vladimírovi v Čekání na Godota, po Šajlokovi v Kupci benátském a po Králi Learovi předvedl své herecké mistrovství v Molièrově Lakomci.

    Do svého lakomého Harpagona dává Polívka také přiměřené množství své úžasné klauniky a větší dávku mimiky. V intencích režiséra a rovněž autora úpravy textu Stanislava Moši nepojímá Lakomce výhradně jako frašku. Harpagona hraje i jako smutnou, tragickou postavu, která si postupně uvědomuje své stáří. „Hrát jenom jako komedii by bylo zbytečně černobílé,“ vyjádřil se Moša. Polívkův lichvář Harpagon tak není možná tolik odpudivý i přes svoji hamižnost a sebestřednost. Vidíme ho ve dvou různých parukách, se síťkou přes vlasy i prostovlasého.

    Divák může být bez obav, Lakomec je samozřejmě především fraška. V městském divadle umocněná dalšími dvěma výsostnými komedianty, rozuměj rozenými komiky – Michalem Isteníkem a Janem Mazákem. První jmenovaný ve dvojroli Harpagonova kuchaře a kočího využívá svůj sonorní hlas, mužnou postavu a také hru obličeje i těla. Mazák je klidnější, svého Floka, sluhu Harpagonova syna, dobře vystihuje jako mazaného a chytrého chlápka. Výbornou komickou dvojici tvoří rovněž Harpagonovi sluhové Stýblo a Tříska v podání Jakuba Uličníka a Alana Novotného. První z nich hraje též svým obnaženým chlapským pupkem, dobrý nápad režiséra nebo autorky kostýmů Andrey Kučerové. Nádhernou roli dohazovačky Frosiny svěřil Moša Aleně Antalové. Je temperamentní, krásné jsou její dialogy s Harpagonem a s dívkou Marianou (Dagmar Křížová), kterou hodlá starý lichvář pojmout za manželku. Rovněž pochvala za kostým Frosiny, vyniká její půvab. S Polívkou si Antalová Molièra zjevně užívají, ostatně režisér dává hercům určitou možnost improvizace. Vážnější postavy Harpagonových dětí Kleanta a Elišky ztvárňují Kristian Pekar a Svetlana Janotová. Na rozdíl od obou jmenovaných protagonistů tyto děti vlastně nic významnějšího nedovedou, jen přemýšlejí o tatínkových penězích.

    Text nově přeložila Zuzana Čtveráčková. Moša při úpravě příliš neaktualizoval, až na malé výjimky, například když policejnímu komisaři (Patrik Bořecký) vkládá do úst slova „pomáhat a chránit“. Molièrův 350 let starý odkaz i na scéně zachovává výtvarník Jaroslav Milfajt. Jsme v prostorném tmavém pokoji titulní postavy, rychlým sledům scén slouží několikeré dveře. O tom že jsme v divadle období francouzského klasicismu, nás přesvědčí hned v úvodu nápovědka vsoukávající se do barokní škeble uprostřed jeviště. Také v hudbě Mirko Vuksanoviče slyšíme Jeana-Baptistu de Lullyho, Moliérova spolupracovníka. Oba měli blízko k Ludvíkovi XIV., milovníkovi umění. S dobou konvenují též ostatní velmi vkusné kostýmy.

    Pamětníci vzpomenou na Mošova Lakomce z roku 1987 na stejné scéně, tehdy s Pavlem Kunertem. V roce 2009 byl v Mahenově divadle (Národní divadlo Brno) Lakomcem Zdeněk Dvořák. Slavná komedie nese úžasný satirický příběh a neméně zajímavé je putování Lakomce časem, divadly i filmy. Velmi podrobně, zasvěceně a na úrovni o tom pojednává programová brožura, obsahuje rovněž text hry. Neměla by skončit po představení v koši.  (tr)

 

Boleslav Polívka a Kristian Pekar (Kleant, jeho syn), v pozadí Alena Antalová (Frosina) a Patrik Bořecký (policejní komisař). Foto: archiv MDB