Pražské Jaro 2019 zahájil německý orchestr s brněnským dirigentem Jakubem Hrůšou

14.05.2019 22:15

    Již 74. sezónu zažívá koncertní cyklus Pražské Jaro, největší událost hudebního života v republice. Od roku 1945, kdy se podařilo uskutečnit v den narozenin Bedřicha Smetany koncert na oslavu konce války, zažívá Praha stále větší hudební přehlídku toho nejlepšího, co lze v současnosti na světě slyšet.

    Zahajovací koncert je tradičně v Obecním domě a jako vždy, opět zní dílo, které opěvuje české země a jejich historii, Má vlast Bedřicha Smetany. Každým rokem ji hraje jiný orchestr pod taktovkou jiného dirigenta. A vždy hodnotíme, kdo ho jak pojal, abychom řekli, že nejlépe to stejně cítí dirigent český. A je jedno, jestli Václav Neumann, Václav Talich, Rafael Kubelík nebo Jan Bělohlávek (a to je jen malý výčet…). Stejně máme každý svého favorita, který do provedení dal celé srdce.

    Letošními vyvolenými favority pro zahájení se stali Bamberští symfonikové pod taktovkou Jakuba Hrůši, který je jejich šéfdirigentem. Proč právě Bamberští mají mít vztah k vlasti naší i Bedřicha Smetany? Dnes je to po 74 letech poněkud starý příběh, ale má duši. Po roce 1945 byli němečtí hudebníci Pražské německé filharmonie odsunuti a přijal je Bamberk. Logicky se dali dohromady a vytvořili těleso, ve kterém dnes již nikdo z nich nehraje, ale ta nostalgie k Mé vlasti přetrvala. A to navzdory tomu, že v orchestru je mnoho mladých hudebníků ze všech koutů Evropy i Asie. A fakt, že mají v čele mladého českého dirigenta tuhle ironii osudu umocňuje. I proto nazval ředitel Pražského Jara Roman Bělor letošní koncert „aktem česko-německého smíření“.

    Dirigent je duší orchestru a tím, kdo tvoří jeho zvuk a emoční poselství. A české cítění Jakub Hrůša bezpochyby má ryzí. Vedle něho má ale také smysl pro logickou stavbu dlouhých klenutých frází a širokých dynamických oblouků. Hraje si s nejjemnějšími detaily a vypracovává agogiku do nejmenších detailů tam, kde by to posluchač nečekal. Zvuk orchestru má instrumentální barevnost a plnost, piána jsou jemná a přitom plná tajemnosti a napětí, crescenda se rozvíjí postupně do plného fortissima, aniž by zahlcovala prostor. Romantika je tu zachovaná, ale není patetická, je mužná a sebevědomá. Ve skladbách nebylo jediné místo, které by bylo vyplněné hluchými tóny, vždy šlo o příběh, který skrýval tajemství a nutil posluchače zatajovat dech. Části ve forte, které líčí odhodlání a vize vítězství, jsou plná vznešenosti, sebevědomí a radosti ze života, ale také pokory.

    Podání Mé vlasti pod taktovkou Jakuba Hrůši bylo mistrovským dílem. Vyšehrad zahájily dvě harfy jásavými rozloženými akordy a dál pokračovaly smyčce měkkými tóny. Lidový tanec i měsíční svit zářily a naopak samotný hrad, jako symbol státnosti mohutně a plně zněl, ale neděsil. Přirozenost a pohoda vládne v české zemi.  Druhá část, Vltava, charakterizovaná jednoduchou lidovou melodií, se přirozeně měnila v tekoucí vodu, jako požehnání pro zemi. Lehké proplétání dvou fléten poněkud v hybnějším tempu narůstalo až ke Svatojanským proudům, které neděsily, ale imponovaly majestátností a energií, stejně jako tok kolem Prahy. Příběh Šárky byl podán epicky, kontrast mezi láskyplnou líbezností, bolem a lítým bojem byl dramatický a plný zvratů, pečlivě dodýchaných. Mezi třetí a čtvrtou částí jen malý oddech na přesazení některých nástrojů a symfonická báseň pokračovala bez přestávky dále. Z českých luhů a hájů zazněla líbezná píseň lesních rohů v pianissimu a dynamika nezadržitelně narůstala, aby se stala vroucnou apoteózou přírodních krás této země. A pak už nastoupil tandem závěrečných částí, Tábor, připomínající slavné reky v citaci husitského chorálu, v pomalejším tempu hrozivého, ale velebného a zbožného a attacca následující závěrečný Blaník, uvozený opět krásným hornovým sólem a poté neutuchající tah hudebního materiálu, který nenechal posluchače vydechnout a držel ho v napětí až do mohutného a plného závěru. Romantická symfonická báseň, které chyběl patos a nadnesenost, ale zato nechyběla pravdivost, přesvědčivost a sebevědomá heroičnost.

    Kdyby Bedřich Smetana nenapsal nic jiného, než tuto symfonickou báseň, byl by se stal nesmrtelným. A v podání dirigenta Jakuba Hrůši se logicky a pravdivě zhmotnilo všechno poselství, které do díla skladatel vložil, ba víc, bylo dokresleno i to poselství, které má toto dílo pro naši dobu, víru, sebevědomí a lásku k zemi, kterou máme chránit. Za to je třeba dirigentovi poděkovat a nejen za to. Také za jeho noblesní a pokorný přístup k české klasice, jejímž emisarem se v Evropě stal.

    Smetanovu Mou vlast s Bamberskými symfoniky totiž zahraje ještě na velkém turné, které po zahájení Pražského jara podniknou. Uslyší je ještě 18. 5. v Baden Badenu, 19. 5. v Zurychu, 20. 5. v Innsbrucku, 22.5 v Luganu, 28. 5. v Hamburku, v bájném novém sále Elbphilharmonie, 18. 6. V Amsterodamu a závěr turné bude 20. 6. v Londýně, v Royal Albert Hall. Za tuhle propagaci české hudby a české republiky patří Jakubu Hrůšovi vřelý dík a obdiv.

KARLA HOFMANNOVÁ

 

Foto: © Pražské jaro – Zdeněk Chrapek