O lesku i bídě divadla

Prévertovi Milenci nebes v Mahenově divadle

20.10.2018 16:10

    Divadelní adaptací filmového scénáře slavného francouzského básníka Jacquesa Préverta k neméně slavnému francouzskému velkofilmu 40. let minulého století Děti ráje (režie Marcel Carné) s novým názvem Milenci nebes zahájila svoji novou sezónu činohra Národního divadla Brno. Inscenace je dílem dramaturga Pavla Jurdy, režiséra Mariána Amslera, scénografa Juraje Kuchárka a dalších tvůrců, překlad Prévertova textu pořídil Jan Tošovský.

    Připomeňme, že romantický příběh z divadelního prostředí natočený v době, kdy společensky aktuálnější témata byla tabu, pojednává o dvou stránkách divadelního života. Jak připomínají tvůrci inscenace, vypráví o jeho opojné slávě i morální bídě, o jeho exkluzivitě i špíně. Dominantní je ovšem příběh slavného francouzského mima Jeana Baptisty Debureaua (narodil se v Kolíně jako syn francouzského vojáka a české dívky Kateřiny Kráfové v roce 1761 a zemřel roku 1846 v Paříži), muže, který svého času okouzlil Paříž a jako nejvýraznější představitel evropské pantomimy 19. století si vysloužil přezdívku „největšího z Pierotů“. Jeho spoluhráči i protihráči jsou další výrazné postavy – tehdejší úspěšný herec bulvárního divadla Fréderick Lemaitre a bezskrupulózní anarchista (nejen v politickém smyslu) Pierre Francois Lacenaire – zločinec vraždící s lehkostí pro svůj blahobyt i pro svoji ideologii. A samozřejmě je tu krásná Garance – vydržovaná žena, o jejíž přízeň soupeří všichni tři mužští protagonisté, navíc pak egoistický hrabě de Monteray, jehož ochrany Garance využívá, když se jí to hodí.

    Přetvoření filmového scénáře či filmu v divadelní tvar není jistě jednoduchý úkol. Zvláště když jde o více než tříhodinový velkofilm zabydlený množstvím postav a postaviček, v němž davové scény střídá nepřehledný labyrint divadelního zákulisí, šaten, salonů smetánky i páchnoucích hospod. Nejlépe se při tomto úsilí dařilo autorovi scény Juraji Kuchárkovi. Prostá antiiluzívní scéna tvořená clonou pohyblivých lamel z polopropustných zrcadel, velká plastová bublina a několik zrcadel jakoby z divadelní šatny umožnily režisérovi situovat poměrně složitý děj do nevelkého prostoru divadelního jeviště.

    Srovnávání divadelní inscenace s filmem je ošidné, zvláště když jej většina dnešního publika neviděla. Nelze se mu však vyhnout, neboť film byl přiznaným inspiračním zdrojem brněnských inscenátorů. Důraz na prvky pohybového divadla, občasné opepření textu v “současném” duchu, zbytečné komediální přehrávání v některých scénách (typicky ve scéně s ubytováním Baptisty a Lemaitra v penzionu slečny Hermíny), to vše vedlo k posunutí poetiky příběhu směrem ke grotesce. Při tom se ovšem poněkud vytratil motiv záhadného vzplanutí velkého mima k svého druhu osudové ženě Garance. Ve filmu (uveden roku 1945) s legendární herečkou Arletty snadno uvěříme, že Baptistovi tato neznámá tolik popletla hlavu. Její noblesní fyzický zjev i mimika ve všech situacích nesou jisté charakteristické rysy Asty Nielsenové, Grety Garbo a dalších „osudových“ žen. Na brněnské scéně ovšem představitelka Garance (Eva Novotná) nasadila v příliš „durové“ tónině a přerod obyčejné kurtizány v moudrou a vyrovnanou ženu hovořící o ceně svobody v závěrečných scénách inscenace je nepřesvědčivý. Marně hledáme, co Baptistovi na této ženě tak učarovalo. Vskutku překvapivý nápad režiséra vyhnout se právě v příběhu slavného mima mimickým výrazovým prostředkům a nahradit je prvky pohybového divadla či nového cirkusu nebyl podle mne šťastný. A vůbec nevyšel. Jean Baptista v podání Jana Grundmana byl docela nevýraznou postavou, zcela ve stínu svého protihráče Lemaitrea (výborný Martin Siničák). To proto, že mu chyběla ona nepřekonatelná dovednost mimů gesty a pohyby mimických svalů nejen popsat pozorované děje (přehrávání scény s ukradenými hodinkami), ale hlavně vyjádřit hluboko uvnitř skryté myšlenkové děje a citová hnutí. Divák se tak marně snažil představit si motivaci slavného herce, skoro až „bezpohlavního symbolu čistoty“ (řečeno s autory inscenace), ve kterém se zbožňující touha po ženě sváří s plným odevzdáním se velkému poslání umělce. Jean Baptista je tak jen obyčejný váhavý a žárlivý mužský, rozbíjející s křikem květinový koš adresovaný jeho ženskému idolu.

    Premiérová inscenace byla odměněna jen vlažným potleskem, ale věhlas Prévertových Dětí ráje jistě získá brněnským Milencům nebes početné publikum, které v ní najde nová poselství a ocení ji.  (jac)

 

Fotografie z inscenace: Jakub Jíra