Radúz a Mahulena na Biskupském dvoře okouzlili

07.08.2016 12:10

    Radúz a Mahulena se představili osmnáctého června letošní „open air“ premiérou Městského divadla Brno na letní scéně v krásném prostředí Biskupského dvora.

    Pohádka o lásce, vině i zlomené kletbě, jak byla Zeyerem zpracována v roce 1898, má své dějiště v tatranských horách. Je výrazem niterného vztahu autora ke Slovensku i snahy vytvořit drama s širokým dosahem, překračující hranice domova. Příběh o porušení společenského tabu s tragikou osudové zapovězené lásky, má více analogií i předchůdců v obdobných vyprávěních a ságách po pokolení zachovaných v lidovém podání a také umělecky zpracovaných. Evokuje nutně i slavné Shakespearovo drama veronských milenců Romea a Julii. Syžet přesahující čas oslovuje obecnou sdělností, srozumitelností, důvěrnou blízkostí.

    Mladý magurský kralevic Radúz při lovu v doprovodu sluhy Radovida nechtě překročí hranice, ocitá se na území znepřáteleného království. Usmrtí zde uctívaného bílého jelena. Je dopaden, stane se zajatcem krále Stojmíra a zakusí nesmiřitelnou nenávist jeho ženy, královny Runy. Je tu však sličná, citlivá a laskavá Mahulena, pravý opak jejích dvou sester. Setkání mladé dvojice dává vzniknout okamžité obapolné lásce. To nemůže připustit Runa, která přikazuje přikovat Radúze na Orlí skálu. Mahulena ho vysvobodí, Runa však vysloví kletbu. Naplní se, pokud Radúz políbí jinou ženu. K tomu dojde, když zapomene a po návratu domů se přivítá s matkou. Mahulena mizí z jeho paměti. Zůstává sama s přáním zemřít. Promění se ve strom, u kterého Radúz naplněn smutkem, jehož příčinu nezná, tráví čas. Matka, trpící odcizením syna, dá strom, který ho očaroval, porazit. Kletba je zlomena.

    Zeyer se inspiroval slovenskou pohádkou převyprávěnou Boženou Němcovou. Jeho dramatické zpracování oslovilo Josefa Suka. Scénická hudba třiadvacetiletého skladatele (1898) vystihla romantický ráz příběhu. Dnes nejznámější z dramatických děl Julia Zeyera je uváděné a oblíbené právě jako melodrama se Sukovou hudbou.

    Baladicky laděný děj okouzluje a sugestivně působí pohádkovou atmosférou, inspiruje a podněcuje k novým zpracováním. V paměti je zdařilý televizní film režiséra Petra Weigla s úpravou textu dramatika Josefa Topola. Titulní dvojici ve snímku z roku 1970 jedinečně ztvárnili Jan Tříska a Magda Vašáryová. Známá je i rozhlasová podoba melodramatu z roku 1998  v úpravě Jany Paterové a Pavla Šruta v režii Markéty Jahodové.

    Městské divadlo Brno samozřejmě nenabídlo melodrama Zeyera a Suka. Tvůrčí dílnu scény zaměřené k soudobé muzikálové tvorbě příběh Radúze a Mahuleny zaujal již dříve. Předloha se stala výzvou ke zpracování staré látky prostředky moderního hudebního divadla. V roce 1997 byl tak na jevišti MdB ve světové premiéře představen původní muzikál s hudbou Petra Ulrycha na text Stanislava Moši. Hrál se s úspěchem do roku 2002, počet repríz se blížil stovce. Téměř po dvaceti letech vstoupili Radúz a Mahulena na Biskupský dvůr v nové podobě na letní scénu. Včetně jedenácté premiéry sezóny 2015/2016 (18. 6.) se inscenace pod „otevřeným nebem“ a aplaudujícím hledištěm odehrála desetkrát.

    Dané zpracování nepřichází s podobou „typického“ muzikálu, daleko má k Brodwayi, snad i k tomu, co má značná část diváků na hudebním divadle nejraději, proč tato představení vyhledává a navštěvuje. Někomu může chybět rychlý švih, střih, dynamika, ryčný zvuk hudby, bryskní záměny prostředí a svižné střídání moderních hudebních a tanečních čísel. Zde je osloven spíš posluchač, který dokáže vnímat a přijímat poezii slova i hudby, schopný pohroužit se do pohádkového až mýtického děje naplněného tajemstvím i symbolikou otevírající staré studny s prýštící čerstvou vodou stále stejných emocí.

    „Open air“ ve zvlášť podmanivém prostředí Biskupského dvora nepochybně přidává zdejším představením na sugestivitě i síle. Přitom nutno říci, že jednoduchá, přitom zajímavá, tajemno vyzařující scéna Jaroslava Milfajta je tentokrát přesně vymezená, zřetelně ohraničená vůči okolnímu prostranství. Na rozdíl od jiných zdejších „letních inscenací“, atraktivní, romantický okolní prostor tentokrát „nehraje s sebou“, nemá tu aktivní spoluúčast funkčního rámce i součásti celku posilujících celkové vyznění a účinek jako jindy. Nejvýraznější část Biskupského dvora s renesančními arkádami s  akcentací majestátních věží Petrova stojí v podstatě „mimo hru“. Oči diváka jsou po celý čas dvouhodinového představení směrovány a nořeny do nevelké, vynalézavě řešené magicky působivé scény, aniž by měly potřebu věnovat větší pozornost siluetám historických staveb v pozadí. Ty jsou percipovány snad jen občas periferním viděním. To je myslím nejlepším vysvědčením pro účelné, současně sugestivní řešení Milfajtovy scény. Zpodobnění zakleté dívky do podoby stromu patří k obrazům, které většina diváků dlouho podrží v paměti. Vyznění scény účinně napomáhá osvětlení, efektivní a efektní barevné změny ve světelné režii Davida Kachlíře. Kostýmy jsou dílem Andrey a Adély Kučerových. Voleny byly vhodně prostě, evokují lidový ráz starého příběhu, nezasazují svým pojetím postavy do nějakého přesně určeného časového rozmezí, souzní s dějem i scénickým ztvárněním.

    Radúz a Mahulena původem ze slovenského prostředí, jsou muzikálem na moravskou notu, možno říci: „moravský muzikál“ v nejlepším smyslu těchto slov. Přemýšlivý, trochu zadumaný, stejně však znalý vznětů a rytmu života. Hudba, kterou k příběhu zkomponoval Petr Ulrych, je skvělá, k baladickému příběhu, kde nad epikou převládá přece jen lyrika, na míru padnoucí. Melodie, v nichž zní folklór, ovšem v Ulrychově osobitém a soudobém pojetí moderními tóny, tok děje hudebně dotvářejí a akcentují. „Nepřekřičují“ přitom slovo, někdy zdánlivě nezbytná decibelová brizance tu nemá místo. Ulrychova hudba k Radúzovi a Mahuleně patří k nejlepšímu z jeho „dílny“, organicky a šťastně se tu setkala a spojila s textem Stanislava Moši. (Z původní Zeyerovy předlohy zůstala zachována necelá třetina.) Posluchače osloví hned zpočátku nápěv a slova úvodní písně, současně vracejícího se ústředního refrénu:

    „Ten, kdo chce utrhnout z růže květ, ten musí opustit celý svět. Otce a matku, bratra i sestru a potom celou rodinu.“

    Muzikál s porozuměním citlivě hudebně nastudoval Dušan Kalousek. Hudba na Biskupském dvoře zněla tentokrát z nahrávky, nutno dodat kvalitní. V reálu se stal jediným „živým hudebníkem“ hrou na flétnu, představitel životní a lidové moudrosti Vratko – důležitá symbolická postava, v podání Stanislava Slováka. V inscenaci nemohla chybět Zeyerova slova vložená do úst právě Vratkovi. – „Tři groše denně utrácet? Ne, jeden živí mě, ten druhý půjčuji a třetí vracím… Je to tak: starého otce mám, ten vychoval mě, a tomu vracím nyní. Pak je tu synek můj. Nuž tomu půjčuji, až budu stár a sláb, pak bude vracet mi on, jak nyní otci já. A groš třetí, z toho žijem.“ Poslání dnešku nepochybně naléhavější než době básníkova žití. Vypustit nemohla ani Marie Kalašová v Myšlenkách Julia Zeyera, jak je vybrala z jeho děl a připravila pro knižní vydání (1902).

    Choreografem inscenace byl Michal Matěj za asistence Hany Vašákové. Pohybová složka funkčně přispívá k celkovému výbornému vyznění a emotivní síle. Pohádkovou atmosféru plnou tajemství dotváří tanečníci, zvláště pak představitelé Noci (Renata Mrózková a Hana Vašáková) a Stínu (Petr Drábek a David Černák).

    Stejně jako v původní brněnské inscenaci na prknech MdB byl režisérem „open air“ představení ředitel divadla Stanislav Moša. Soubor pod jeho vedením působil ve všech složkách velmi kompaktně, přesná a vyvážená byla volba herců, oproti někdejšímu původnímu obsazení na „kamenné scéně“ došlo k přirozené generační obměně. 

    Diváky si nepochybně získala Andrea Zelová v roli Mahuleny. Byla přesvědčivá, v častých lyrických pasážích zpívala s procítěným, přitom uměřeným přednesem. Pochvala stejně tak patří i jejímu partneru v inscenaci Aleši Slaninovi. Radúz v jeho pojetí byl mužný a temperamentní. Zvučným hlasem upoutala Viktória Matušovová jako Matka Zem a nutně tak i navodila vzpomínku na Hanku Ulrychovou, někdejší představitelku této role. Výborně zněly chóry, strhující hlasově i pohybově bylo dueto v kontrastu s Mahulenou zlých sester: Priji (Hana Kovaříková) a Živy (Katarína Mikulová). Markéta Sedláčková v inscenaci z roku 1997 představitelka ústřední ženské role, tentokrát stejně přesvědčivá v roli Nyoly, matky Radúze. Její opozitní ženský protějšek naplněný nenávistí a zlobou – Runu, dramatickým projevem uchopila Lucie Bergerová. Stojmíra, krále a jejího manžela v područí přitakajícímu zlu, ztvárnil Rastislav Gajdoš. Jakub Przebinda měl roli Pribiny, Jakub Zedníček ztělesnil Radovida, průvodce Radúze. V dětských rolích, jako vždy dobře vedených a zvládnutých, se objevily Anna Janíčková, Hannah Škodová a Alena Juráčková. Dramaturgem inscenace Radúz a Mahulena, přinášející obohacení sezóny „jiným kořením, ne pro každý den“, byla Klára Latzková. Ocenění za dobré výkony náleží celému hereckému ansámblu a realizačnímu týmu.

    Muzikál ryze zdejší s prastarým příběhem na věčné téma osudové, tragické lásky, přitom soudobý, neuchvátí leskem slavných, po celém světě hraných hitů. Proniká však pod kůži a vstupuje do srdce po kapkách čímsi důvěrně známým a blízkým. Jiný od těch světově slavných, poetický, trochu zamyšlený, vyrůstající z domácích kořenů. Síla inscenace Radúz a Mahulena spočívá v jeho jinakosti a kontrastu s většinovou produkcí. Společně s Koločavou (2001, gram. deska 1974) je tím nejlepším ze spolupráce dvojice autorů Moša–Ulrych.

    Návštěvu Radúze a Mahuleny v „open air“ prostředí možno upřímně doporučit. Romantický příběh osudové lásky nemůže mít snad lepší prostředí než pod nebem s hvězdami. Zde nad Brnem s mlčícími kulisami arkád Biskupského dvora a hroty petropavelských věží. Nutno ovšem počkat do příštího léta. Předpokládá se však, že představení vstoupí v následující sezóně za doprovodu „živé hudby“ také na jeviště divadla.

JAROSLAV ŠTĚPANÍK

 

Foto: MdB – J. a T. Kratochvilovi, vpravo: obálka Petra Hlouška k programu inscenace.