Roky a kroky Zlatého a Českého slavíka

Nad inscenací činohry Národního divadla Brno v Redutě k populární anketě

04.12.2018 16:25

    Trochu ve stínu výpravnějších inscenací brněnských divadel možná stojí Roky a kroky, poslední opus volné trilogie autora a režiséra Braňo Holička. Na scéně Reduty, součásti Národního divadla Brno, již s úspěchem uvedl dvě hry Černá labuť a Kmeny, také nejnovější Roky a kroky jsou věnovány lidské společnosti. Tentokrát je parodována anketa Zlatý, později Český slavík.

    Česká premiéra se konala v pátek 2. listopadu, jen pár dnů poté, kdy prezident Miloš Zeman předal státní vyznamenání známému písničkáři, jehož za pár týdnů ocenil i ruský prezident Vladimir Putin.

    Vzbudilo to i záporné reakce a Holiček nastoluje také otázku, zdali by umělci měli státní vyznamenání dostávat. Důraz je ovšem kladen na zmíněnou anketu.

    Celá více než hodinová inscenace bez přestávky je vlastně pásmem výstupů a scének, jež se ve skutečnosti kolem ankety v jejím průběhu od roku 1962 odehrávaly. Pro lepší orientaci diváka se vzadu na scéně objevuje letopočet, v případě Zlatého slavíka, organizovaného časopisem Mladý svět, až do roku 1991. Šestice herců má na bílo nalíčeny obličeje s výraznou rtěnkou a jako mimové v čepičkách a tmavém společenském obleku představuje Karla Gotta, Michala Davida, Martu Kubišovou, Evu Pilarovou a další. Také politiky: Jiřího Paroubka, Gustáva Husáka, Milouše Jakeše i kontroverzního podnikatele Františka Mrázka.

    Starší diváci zavzpomínají, mladší mnohému jen těžko uvěří. Holiček využívá autentické promluvy, mj. i legendární proslov tehdejšího generálního tajemníka ÚV KSČ Jakeše na Červeném Hrádku z července 1989 k protirežimní petici Několik vět: „Žádnej z nás nebere takový platy, prostě, jako berou oni (rozuměj umělci, kteří podepsali). No já dostávám jednou ročně výpis, těch umělců, seznam těch umělců, který dostávají nad těch sto tisíc korun platu, tedy vydělaj si nad sto tisíc korun. No tak řekněme paní Zagorová, je to milá holka, všechno, no ale ona už tři roky po sobě bere šest set tisíc každý rok.“ Na scéně se několikrát opakuje slavná věta Karla Gotta „tohle jsem opravdu nečekal“. Slyšíme i vyjádření Marty Kubišové, Evy Pilarové a dalších.

    Autor postupuje v čase, nepíše však historii (ne)slavné ankety, která byla prošpikována zákazy mocných, ale i zasíláním falešných lístků a manipulací s nimi, prostě snahou někoho umlčet a naopak protlačit. Brňáky potěší reminiscence na legendárního zpěváka Rudy Kovandu, jehož kamarádi dostali až na špici ankety; bohužel v Brně skvěle připravená recese byla v Praze provalena krátce před vyhlášením. Podrobnosti o tom i o celé anketě včetně její podoby až do loňského roku, kdy zatím skončila, najdete v brožuře k inscenaci.

    Dominantou scény Nikoly Tempera je „kecpult“, odkud zaznívají proslovy herců-mimů-zpěváků-politiků: Isabely Smečkové Bencové, hostující Milady Vyhnálkové, dále Romana Blumaiera, Tomáše Davida, Jakuba Šafránka a Martina Veselého. Oceníte rovněž pohybové kreace.

    Dramaturgyně Ilona Smejkalová se zamýšlí nad vztahem politik-umělec: „… bytostně věřím, že v roce 2018 … platí stále jedno pravidlo – umělec by nikdy neměl podpořit politika z finančních důvodů a čirého pragmatismu. A naopak politik by nikdy neměl vyznamenávat a oceňovat konkrétní umělce podle toho, jak velkou devótnost vůči němu projeví.“

    Představení má spád, humor, nadsázku, ironii. Někoho nutí k přemýšlení, jiného alespoň určitě pobaví.  (tr)

 


Tomáš David a vzadu – Jakub Šafránek, Roman Blumaier, Milada Vyhnálková, Martin Veselý jako herci i mimové. (Foto: archiv Národního divadla Brno)