K premiéře činohry Národního divadla Brno v městském parku Lužánky

Rozmarné léto pod šapitó obohacují klauni

25.02.2018 17:40

    Byl to od vedení Národního divadla Brno (NDB) odvážný nápad - hrát divadlo pod cirkusovým stanem v městském parku Lužánky. Nebylo však vyhnutí, v Janáčkově divadle probíhá rekonstrukce, takže v Mahenově divadle hraje také opera a balet. Pro všechny tam není dost místa, proto se hledalo jiné. Rovněž odvážně se tedy soubor činohry pustil do inscenace Rozmarné léto podle Vladislava Vančury – nastudoval a hraje v šapitó.

    Premiéra byla v pátek 23. února a podle ohlasu diváků dopadla velmi dobře. Režisér Jakub Nvota namísto vypravěče uvádí na scénu dva klauny, kteří celé představení – jako v opravdovém cirkusu – začínají svým výstupem. Pod líčidly diváci hned nepoznají Martina Siničáka a Hanu Tomáš Briešťanskou jako Velkého a Malého klauna. Ještě na začátku zkoušení v listopadu absolvovali workshop s Jurajem Benčíkem, klaunem ze slavného Cirque du Soleil. Oba jsou skvělí.

    Rozmarné léto pod šapitó skrývá pro inscenátory velká úskalí, musí na scénu (či do arény) vnést akrobacii a zároveň Vančurovu nádherně košatou, nicméně pro mnohé někdy až hůře stravitelnou řeč. „Dvakrát jsem se pokoušel tuto knihu přečíst, nikdy jsem se nedostal přes první stranu, neuvěřitelně mě rozčiluje styl vyprávění,“ píše jeden z diskutujících na webu Čs. Bibliografické databáze. Pro tyto lidi je stravitelnější Rozmarné léto v divadle a ve filmu. Dramaturg činohry NDB Pavel Jurda připomíná uvedení této hry na scéně Mahenova divadla v roce 1983 v režii Pavla Hradila, kdy kouzelníka Arnoštka hrál Jaroslav Kuneš, plovárenského mistra Antonína Důru Jaroslav Dufek, jeho ženu Eva Hradilová a kouzelníkovu schovanku Annu Irena Konvalinová. Dramatizoval Evžen Sokolovský, jenž uvedl tento opus ve stejném divadle již v roce 1962 s tehdejším absolventským ročníkem JAMU – Oldřichem Vlčkem, Janou Rubášovou, Miroslavem Částkem, Věrou Galatíkovou… Nenašel jsem tehdejší recenze, ale vzpomínám na svého tátu, jenž tehdy, ve dvaašedesátém, přišel z premiéry a strašlivě se řechtal. Napodoboval Antonína, jenž kráčel po jevišti, dělal plavecká tempa a pronášel onu slavnou větu „Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným…“ Málokdo asi ví, že tato starší Sokolovského inscenace byla v roce 1962 prvním přímým divadelním přenosem z Brna, Česká televize by měla mít v archívu.

    Nicméně režisér Nvota pod šapitó nijak nekopíruje slavný stejnojmenný film režiséra Jiřího Menzela z roku 1967. Kdo by neznal nezapomenutelného Rudolfa Hrušínského, Vlastimila Brodského, Janu Preissovou (tehdy ještě Drhalovou). Filmové postavě štíhlého kouzelníka (Jiří Menzel) se fyzicky blíží pod cirkusovým stanem Jakub Šafránek a Kateřině Důrové, manželce plovárenského mistra (ve filmu Míla Myslíková), Tereza Grozsmannová, kterou ovšem kostymérka Markéta Sládečková důkladně všude vycpala. Antonína Důru hraje nyní v Brně Petr Halberstadt, Abbého Martin Sláma, Majora Michal Bumbálek. Tito pánové dobře zvládají náročné party Vančurova jazyka. Pokud mluví vpředu uprostřed arény, trochu se ztrácejí divákům na vzdálenějších místech v bočních sektorech, po zvukové stránce je však vyřešeno mikroporty a velkými reproduktory. Za akrobatické kreace zaslouží velkou pochvalu Tereza Grozsmannová, Annette Nesvadbová (Anna) a Jakub Šafránek. Poctivě trénovali na akrobatickém nářadí pod vedením lektorky Heleny Škovierové, jejich výkony se opravdu blíží akrobatům. Potleskem diváci oceňují mj. slavnou scénu – Kateřinin erotický sen o Arnoštkovi, odehrává se na houpající se visuté hrazdě. Kouzelník také chodí s tyčí po prkně, jeho pád z výšky není tak tvrdý jako ve filmu, pod šapitó padá z jiného nářadí. Karel Czech vytvořil jednoduchou scénu říčních lázních na břehu řeky Orše, kde se odehrávají rozmluvy a drobné půtky hrdinů. Nechybí loďka ani Arnoštkova maringotka.

    Kostymérce Sládečkové se povedl kostým krocana pro klauna Martina Siničáka, jeho výstup vyvolává vzpomínku na Jaroslava Čejku a jeho Pana Slepici. Dvojice klaunů vyniká především pohybem, zaplňuje prostor celé arény. Zato pro ostatní herce i režiséra nebylo snadné promlouvat k divákům po téměř celém obvodu. „Hrát v šapitó bylo pro mne od začátku výzvou,“ řekl Nvota novinářům před premiérou. Podle něj v cirkuse vždycky vzniká určité dramatické pnutí, které musíte vyřešit. Herci se shodují v tom, že pod velkým stanem jejich hraní vyžaduje úplně jiné parametry.

    Velkým kladem inscenace je nevtíravá a příjemná hudba Martina Geišberga a jeho čtyřčlenné skupiny. Klávesy, akordeon, bicí, perkuse, kytary, dechové nástroje a zpěv Lucie Korené. První představení byla vyprodána, na další jsou ještě vstupenky.
Pod cirkusovým stanem v Lužánkách probíhá od února až do června rovněž Mezinárodní festival nového cirkusu, divadla a hudby, píšeme o tom na jiném místě.

JAN TROJAN

 

Hana Tomáš Briešťanská (vlevo) a Martin Siničák v rolích klaunů.
Foto: archIv NDB