Romeo a Julie znovu na scéně:

Svět Kapuletů a Monteků – náš svět

10.03.2019 14:50

    Osmdesát let po světové premiéře Prokofjevova slavného baletu Romeo a Julie v brněnském Divadle Na hradbách mohli diváci v pátek 8. března spatřit premiéru v pořadí již sedmého (zdejšího) nastudování tohoto díla, jež se během let stalo pevnou součástí repertoáru předních baletních scén světa. S těmi, kdo měli štěstí usednout v hledišti Janáčkova divadla, mohli představení sledovat v přímém internetovém přenosu diváci v celém světě – včetně těch, kteří o významném prvenství brněnského baletu (1938) pod vedením Iva Váni Psoty, ba ani o existenci města Brna neměli dosud tušení. Nové nastudování bylo dílem choreografa Mária Radačovského, režiséra Martina Glasera, dirigenta Pavla Šnajdra, významný byl také podíl autora scény Marka Hollého a kostýmní výtvarnice Alexandry Gruskové. V hlavních rolích zazářili Klaudia Radačovská a Arthur Abram.

    Jestliže bylo záměrem tvůrců představit Prokofjevovo dílo jako veskrze současné taneční drama, odpovídající cítění a vkusu dnešního baletního publika, bylo rozhodnutí choreografa Radačovského vytvořit novou inscenaci v (ne zcela běžné) spolupráci s převážně činoherním režisérem rozhodnutím skutečně šťastným. “Měl jsem předsevzetí být vypravěčem, který navrhne určitý rámec, ve kterém se budeme pohybovat. Dominantou samozřejmě zůstává láska dvou zamilovaných lidí, ale my jsme zdůraznili aspekt rozdělení společnosti, což je paralela dnešní situace ve světě,” vysvětlil režisér Glaser, kterého nabídka ke spolupráci zaujala i proto, že činoherní divadlo dnes velmi těžce hledá způsob jak krásu ukrytou ve staletých textech znovu oživit pro dnešního diváka: “Balet nahrazuje slovo tancem – tedy tělesnou akcí, fyzičností, jež může textovou lyričnost a emotivnost zprostředkovat způsobem, který zasáhne mnohem silněji.” Radačovský ocenil, že u celovečerních baletů je někdy dobré mít při sobě druhý pár očí, který celek i detaily pozoruje nikoli jen logikou tanečních kroků, ale i z pohledu divadelního celku. Úpravy směřující k zdramatizování děje - podobné, jakými prochází při současných činoherních inscenacích také shakespearovské texty - prodělala i původní partitura. Zmizelo zejména retardující opakování některých motivů. Pro dirigenta Pavla Šnajdra bylo listování ve starých partiturách příležitostí k dobrodružnému pátrání po všem, co se odlišuje od jejich oficiální podoby.

Návrhy kostýmů od Alexandry Gruskové.

    Co říci o pocitech diváka, sledujícího páteční dění na scéně Janáčkova divadla? Záměr, s nímž inscenátoři přistupovali k novému nastudování díla, vyšel na výbornou. Především nutno ocenit širokou paletu choreografických nápadů, stejně jako umění tanečníků, kteří je uváděli v život: Kolik lehkosti, štěstí, radosti a opojení dokázalo vyjádřit noční pas de deux Romea a Julie, vyznávajících si lásku na nádvoří domu Kapuletů! Kolik hravosti, energie i nespoutanosti vyzařovalo z téměř pohanských “kůzlečích” hrátek mladých Monteků a jejich přívrženců! Kolik mocenské nadřazenosti vyzařovaly kapuletovské “nástupy” s prapory na náměstí před palácem! Pod vedením režiséra dostával zas významný “činoherní” rozměr výkon Julie a Romea v závěrečných scénách, Juliiny matky (Ivona Jeličová), Tybalta (Martin Svobodník) a dalších tanečníků. K jasnému obrazu rozdělení veronské společnosti na dva světy výraznou měrou přispěli všichni členové inscenačního týmu:  Kapulety oblékla Alexandra Grusková do nákladně zdobených a vypracovaných kostýmů černé barvy, symbolizujících společenský status nobility (tančili na špičkách), zatímco svět Monteků reprezentovaly volné a zcela neformální kostýmy světlejších barev, tanec v ponožkách nebo naboso. Výrazné jásavější barvy dopřála výtvarnice pouze Julii a Romeovi. Zlomové dramatické chvíle významově dotvářela také práce scénografa: působivý byl zejména efekt lustru, spuštěného na zem ve scéně s jedem.

    Inscenace Romea a Julie není jen prostým novým uvedením příběhu vzplanutí lásky dvou mladých lidí z různých společenských “bublin” v nových kulisách, kostýmech, s novými tanečníky. Inscenátoři  se snažili více zdůraznit stále aktuální aspekt nesmiřitelného rozdělení společnosti na “my” a “oni.” Není to samozřejmě žádný nový jev – stejné dělení, nepochopení i nenávist panovaly ve starověkém Římě, v časech gotiky i renesance, samozřejmě i v době vzniku Prokofjevovy partitury v Evropě před vypuknutím světové války. Dnes, v době globalizované působením nových medií, však lidé toto rozdělení pociťují a jsou vědomě jeho součástí jak v metropolích, tak na venkovských samotách. Rostoucí “světová” nenávist nikoho nevynechává a velká láska, jejíž vzplanutí je hlavním tématem příběhu z renesanční Verony, je stále vzácnějším zbožím. Je dobře, že nové uvedení Romea a Julie právě tohle našemu světu tak naléhavě připomíná.

JAN CHMELÍČEK

 

Fotografie ze zkoušky: Kuba Jíra.