Rody Svratkou a Svitavou křtěné

Těsná blízkost architektury a výtvarného umění

06.01.2016 11:50

    Když se Čeněk Ruller, rodák z Třebíče (1896), jako voják z velké války vrátil do Brna, kde předtím zakotvil, o dalším studiu už nemohl uvažovat. Absolvent střední školy, orientovaný na stavebnictví, měl nepochybně předpoklady k vysokoškolskému studiu. Za jiných okolností by se jistě stal graduovaným architektem. I tak se vypracoval v uznávaného stavitele. Spolupracoval s elektrárnami, postavil řadu různých spínacích stanic, kupříkladu ve Slavkově, také však třeba rozhlednu v Uherském Hradišti, v Novém Lískovci původní sanatorium, dnes již neexistující. O schopnostech projektanta přesvědčil více stavbami, mj. domy v Masarykově čtvrti, dnes obývanými jeho potomky.

    Do historie Brna a architektury se stavitel Ruller výrazně zapsal jako iniciátor myšlenky realizované v roce 1928. Inspiroval se sídlištěm Weissenhof ve Stuttgartu z roku 1927. Sedmnáct významných architektů, mezi nimi jména Le Corbusier, Mies van der Rohe a další, ve slohu architektonické školy Bauhaus tam vytvořilo vzorový obytný komplex pro obyvatele moderního velkoměsta. Odtud idea postavit a představit veřejnosti v rámci Výstavy soudobé kultury v roce 1928 rodinné domy: obraz bydlení nastupující éry architektury. Čeněk Ruller pro tuto myšlenku získal přední brněnské architekty, se kterými se dobře znal. Vybrán byl pozemek pod Wilsonovým lesem, parcely pak rozvrženy podle podkladů devíti architektů (B. Fuchs, J. Grunt, J. Kroha, E. Wiesner, J. Štěpánek, J. Syřiště, J. Víšek, H. Foltýn, M. Putna). Výstavba byla dílem stavební firmy Uherka-Ruller.

    Kolonie Nový dům se stala v republice jedinečným a prioritním počinem. (Osada Baba v pražských Dejvicích je rozsáhlejší, zdejší vily na rozdíl od brněnských rodinných domů jsou samostatně stojícími objekty. Projektovany byly v souladu s potřebou a přáním investora. Výstavba začala až v roce 1932.)

    Stavitel Ruller měl dva syny: Čeňka (1925) a Ivana (1926).

    Nový dům a slavnou výstavu z roku 1928 komentuje mladší syn: „Myslím, že jde o dodnes nepřekonanou akci celoevropského významu.“

    Poslední velkou prací jeho otce byla účast na výstavbě hraničních opevnění. Ke konci života těžce nemocný, byl upoután na lůžko. Jen to ho zachránilo před vězením či koncentračním táborem po příchodu Němců. Když zjistili jeho stav, dům opustili.

    Prof. Ing. arch. Ivan Ruller je významným architektem, pedagogem, obecně respektovanou a ctěnou osobností. Byl žákem B. Rozehnala (1902–1984), který nedlouho po převzetí moci komunisty společně s dalšími osobnostmi brněnské architektury musel opustit akademickou půdu, dokonce byl vězněn. Persekuce se nevyhnula ani generačně mladšímu Ivanu Rullerovi. V roce 1950 byl nucen opustit fakultu. Pracoval pak v projektových ústavech, pro režim nepatřil nikdy k žádoucím, někdy k těm přímo nežádoucím. V normalizačních letech nesměl být členem Svazu architektů, nemohl publikovat. Přesto se stal autorem zajímavých a ceněných staveb. Z brněnských realizací jsou to především budova Ingstavu, ve své době moderně pojatá, vymykající se běžné produkci (1968–70), hala Rondo (1972, rekonstrukce 2010), dnes s majiteli měnící i názvy, budova Karatu u Měnínské brány (1975) a smuteční síň na hřbitově v Židenicích (1984). Byl také jedním z architektů stavby Janáčkovy opery (1960–65), především interiérů společenské části a restaurace.

    K pozdějším realizacím náleží pavilon E na výstavišti (1992–94), hala pro sálové sporty pod Palackého vrchem, největší v republice (společně s arch. Martinem Borákem v roce 2007). Je autorem architektonického řešení náhrobku Jana Skácela i spoluautorem pamětní desky básníka. Z řady ocenění jmenujme Medaili za zásluhy 2. stupně udělenou prezidentem republiky (2003), Cenu města Brna (1995), Zlatou medaili VUT Brno (1994), Cenu Vl. Karfíka za pavilon E v areálu brněnského výstaviště (1994) a Krajskou cenu A. Procházky za interiéry Státního divadla v Brně (1968).

    Profesor Ivan Ruller i v pokročilém věku zůstává stále aktivní, pohroužen do práce na projektech a publikacích, vždy srdečný a přátelský. Každé setkání s ním je zážitkem inspirativním i osobním – lidským.

    Jeho manželka Lydia (1924–2013) absolvovala školu uměleckých řemesel. Působila v ateliéru textilní tvorby, podstatnou část života jako textilní výtvarnice, když pečovala o nemocnou matku, pracovala jako překladatelka.

    Tomáš (1957), jediný syn manželů Rullerových, je profesorem na Fakultě výtvarných umění VUT Brno. Ve vlastní tvorbě se soustředí především na performanci. Vytváří multimediální performance, instalace a architektonické realizace, věnoval se i body artu, je jednou ze zakladatelských osobností videoartu u nás. Manželka Jana Preková, rozená v Praze (1956), je známou scénografkou, s realizacemi především v pražských divadlech, ale také ve filmu, organizátorkou výstav atp. S režisérem J. A. Pitinským spolupracovala již v dobách brněnského Ochotnického kroužku. Učila v Praze na DAMU (scénografie a kostýmní tvorba), je spoluzakladatelkou ateliéru scénografie na JAMU, kde dosud působí. Ateliér tělového designu na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně vedla od jeho vzniku v roce 1999 do roku 2010. Za svou tvorbu získala více významných ocenění.

    Zatím nejmladší ze čtyř generací Rullerů, prokazujících těsné spojení architektonické a výtvarné tvorby, je Tereza (1987) – pravnučka Čeňka, vnučka Ivana, dcera Tomáše a Jany. Věnuje se grafice, bakalářské studium ukončila na FAVU v Brně, pak „v jiném podání zopakovala“ na Akademii výtvarných umění v Haagu.

    Adam vystudoval střední průmyslovou školu zahradnickou, rád by pracoval na návrzích a realizacích zahrad. Zdá se tedy, že linka architektury brněnského rodu Rullerů může pokračovat architekturou zahradní. Jak to bude s rodinnými vlohami a sklony v dalších generacích, těžko předvídat. Že by geny k architektuře a výtvarnému kumštu vyhasly, je málo pravděpodobné.

JAROSLAV ŠTĚPANÍK

Foto: archiv rodiny Rullerů