V brněnském Domě umění byla zahájena výstava z díla Jana Steklíka

29.09.2018 15:45

Povídá mi jedna slečna
já mám ráda klasiky
Moneta a Cézana
já povídám slečno
já miluju Jeníka
Steklíka
jedním vrzem pera
namaluje

et cetera et cetera

    V Ústí nad Orlicí proběhlo letos v létě v jedné z místních restaurací setkání přátel a známých k nedožitým osmdesátinám Jana Steklíka. Hospodu vyzdobili drobnými Steklíkovými dílky a též vzpomínkami na svého rodáka, který z Ústí odešel, aby žil – kde? V Praze? V Brně?

    Skoro si myslím, že ani on sám by neřekl, kde byl jeho domov – reálný i ten duchovní, resp. umělecký. V Praze, kdež se vmísil mezi pražskou antipolitickou intelektuální bohému, k níž mu otevřel dveře výtvarník Karel Nepraš? Tuto část Steklíkova životopisu s oblibou popisují především pražští výtvarní kritikové a publicisté. Hovoří o tom, jak oba zmínění zakládají (v roce 1963) v hospodě U Křížovníků Křížovnickou školu čistého humoru bez vtipu. Popisují pak Steklíkovy umělecké výboje a nešetří výrazy jako konceptualismus, informel a land-art, ale já mám takový dojem, že Jeník Steklík, když u piva v hospodě U Křížovníků kreslil něžné čárky, které z tácku utíkají kamsi – kam? tak za nimi utíká i Jeník Steklík… možná domů… A když později kreslí své ňadrovky, tak utíká za nimi… nebo před nimi?

    V každém případě po rozpuštění či rozehnání Křížovnické školy a procesech s pražským undergroundem se Steklík přesouvá do Brna. Spolupracovník Hosta do domu, estetik a publicista Oleg Sus mu nabídl spolupráci s tímto znamenitým časopisem a Jeník Steklík se sbližuje s brněnským neformálním uměleckým prostředím. Žije ve skrovném panelákovém bytě v Brně-Komíně, jako ateliér mu slouží kuchyňský stůl s lahvičkami tuše a spoustou násadek s ocelovými pérky, které mu posílají kamarádi výtvarníci z Anglie, ilustruje řadu knížek brněnských autorů, jmenujme aspoň sbírku fejetonů Jana Skácela Jedenáctý bílý kůň, zajíkavým hlasem rozpráví u piva s výtvarníky a hudebníky Janem Zuziakem, Jakubem Stejskalem, s Mariánem Pallou, s nímž oslnili Prahu, když na nádvoří divadla Na zábradlí prali návštěvníkům ponožky, nebo s přírodovědcem a biologem Karlem Hudcem (odešel v roce 2017) a to setkání je důležité, protože i díky jemu nakreslil Steklík snad stovky drobných humorem a jemnou satirou oplývajících pérovek pro časopisy Věda život a Veronika, a díky dalším přátelům i pro tak odborný časopis jako je Silniční obzor, nebo pro časopis Konec konců, což znamenalo v tehdejší životní situaci Steklíkově sice nepříliš bohatýrský, nicméně jistý finanční příspěvek. 

    Ale mnohem víc se dozvíte na oné velké retrospektivní výstavě zahájené v úterý 25. září v brněnském Domě umění. (Potrvá do 18. listopadu 2018.) Uvedli ji ředitelka Domu umění a kurátorka Terezie Petišková a estetik a Steklíkův kamarád Jozef Cseres. Paní ředitelka řekla, že tu výstavu Brno Steklíkovi dluží – kdo jiný by ji měl uspořádat, vždyť Steklík patří mezi ty osobnosti, které povědomí o Brně úspěšně šíří za hranicemi… A pravila, že Dům umění připraví i velkou Steklíkovu monografii. Též poděkovala všem, kteří k výstavě přispěli, především pak Steklíkově ženě, obětavé paní Marii. A zazněla kantáta Miloše Štědroně Láska opravdivá v podání souboru Opera Diversa a mužského pěveckého sboru, a Procházkovou síní Domu umění se nesnesitelně šířila i elektronická hudba Tomáše Vtípila, hraná dle Steklíkových partitur – notových osnov propálených cigaretami a ožehlých cigaretovým kouřem, nejspíš jako umělecké ztvárnění plic rozežraných dehtem, anebo vzpomínka na Steklíkovo období, v němž cestoval osobním vlakem vždy jen a jen v kuřáku mezi Ústím nad Orlicí a Prahou, a potom mezi Ústím nad Orlicí a Brnem… hledaje domov…

Text a snímky: LADISLAV VENCÁLEK

 

Vlevo: Ředitelka Domu umění a kurátorka výstavy Terezie Petišková hovoří v naplněném předsálí Domu umění. – Vpravo: V popředí sedící paní Marie Steklíková a Jiří Cicvárek, redaktor a pak šéfredaktor oblíbeného časopisu Věda a život, který zanikl v roce 1991 (poté náměstek ředitele brněnského Design centra, které bylo zrušeno rozhodnutím tehdejšího ministra průmyslu a obchodu Martina Římana v roce 2007).