Vyšel Hošťálkův Deník čtenáře 2014–2015

18.10.2015 18:10

    Deník čtenáře 2014–2015 je název publikace Antonína Hošťálka, která přichází na knižní trh z brněnského nakladatelství Moravskoslezský kruh. Pětašedesátiletý autor, publicista a editor přiznává, že po léta plánoval, co si jednou, až bude v novinářské penzi, přečte. Čtenáři se svěřuje: „Ale když ten čas nastal, napadlo mě: A co dál? To mám číst jen tak? Zbůhdarma? Bez užitku? A protože tyto otázky mně nedávaly spát, sáhl jsem znovu po psacích nástrojích a začal svoje čtení zaznamenávat. Zápisky obsahují hlavně citace, občas charakteristiku knihy, pár pocitů z četby, sem tam vzpomínku nebo drobnou reflexi.“

    Těch knih od poloviny loňského do počátku letošního roku stačil přečíst 77. Už ve své knížce z roku 2011 Husovická romance přiznal, že jeho první velikou literární láskou po období, kdy četl hltavě a skoro bez výběru, se stal někdy v polovině šedesátých let Maxim Gorkij. Byl jím uhranut a přiznával, že ho v jeho očích do té doby nikdo nezastínil. Navzdory tomu ho opustil a dokonce dosti brzy. Loni Hošťálek vydal životopisný esej Gorkij, v němž čtenáři připomíná, že po každém dějinném převratu se vyrovnáváme s minulostí. A protože pohled na vlastní minulost je zpravidla sebezničující, vymítáme z paměti události a jména, která s dobou předchozí byla spjata. Takový úděl potkal i Maxima Gorkého. I u nás na místech s Gorkým spojenými zmizelo jeho jméno z názvu lázeňského domu, velkodolu a podobně bylo činěno i v zemích bývalého sovětského bloku. Hodnocení Gorkého prošlo už po jeho smrti oběma krajnostmi. Nejprve byl adorován, ale současně literárně okleštěn a přizpůsoben potřebám stalinského režimu. Poté, paradoxně v čase perestrojky, zavržen, vyškrtán z čítanek a vystaven posměchu postmodernistů, kteří se o něm ve škole učili jako o největším a nejgeniálnějším. Dnes mají mladší generace jiné mistry: postmodernistu Sorokina, detektivkáře Akunina, poslední objev Ulickou. Hošťálek vyslovuje pesimistickou myšlenku, že Gorkého asi čeká osud, který se nevyhýbá ani velikánům literatury: brzké zapomnění. V Deníku čtenáře 2014–2015 se však se jménem Gorkého setkáváme nejčastěji – třikrát. Zmiňovány jsou Hošťálkem vedle Korespondence Maxima Gorkého a Leonida Andrejeva Gorkého román Zpověď a Gorkého Vzpomínky. V románu Zpověď, vydaném v roce 1907, Gorkij píše: Lidé odpadávají církvi od hrudi. A copak proti tomu podniká církev za Boha bojující? Jen zmnožuje své statky a pěstuje si své nepřátele. Na jiném místě neméně svěží myšlenka: Pravda je nebezpečná a oni se jí lekají, urvou si proto narychlo pravdy, kolik zrovna potřebují. Sevřou do malé kobližky a řvou do celého světa: Hleďte, zde pravda jediná. A tak si sedají zlořečení na tvář pravdy a brání růstu její síly.

    Historik PhDr. Karel Janiš oceňuje Hošťálka jako obdivuhodně pilného čtenáře. Rád zaznamenávám, že mezi těmi autory, o nichž se Hošťálek zmiňuje ve své publikaci dvakrát, jsou Milan Kundera (Zneuznané dědictví Cervantesovo a Zahradou těch, které mám rád), Thomas Merton (Sedmistupňová hora a Jonášovo znamení), Pavel Florenskij (Sloup a opora pravdy a Sůl země) a Andrej Tarkovskij (Krása je symbolem pravdy a Deník 1970–1986).

    Hošťálka i mne zaujala Kniha vzpomínek prozaika a publicisty Jana Herbena (1857–1936), z ní pak tyto řádky: „Osudy starých novinářů jsou podobny osudům starých farářů a ševců. Čím starší farář, tím víc zapomíná svoji latinu, a starý švec bývá na konci života jen příštipkář. Nepokračoval v duchu času, mladší ševci se naučili novým fazónám a obecenstvo jim svěřuje svoje nohy. Staří žurnalisté bývají v redakcích jen rekvizitami. Dobří akorát na nekrology o lidech, které mladí neznají. Také mě posílají jen na pouti a posvícení. Žebrat?“, ptá se Herben hořce. „Už jen příštipkařím,“ informuje. Dodávám: tak tomu je u mnoha nás starých novinářů i dnes.

BOHUMIL HLAVÁČEK