Splašené nůžky – svižná detektivní komedie

Zahrají si i diváci

24.09.2015 09:35

    Městské divadlo Brno vstoupilo do nové sezóny premiérou hry, která má předpoklady stát se diváckým magnetem. „Splašené nůžky“ nesou podtitul „detektivní komedie“ a ani náhodou nejde o černou komedii, při které smích se mění v mrazivou grimasu.

    V roce 1963 německý psycholog a dramatik Paul Pörtner napsal drama „Scheremschnitt“. Děj kolem vraždy pianisty na jevišti byl experimentem mapujícím percepci diváků. Americké divadelníky Bruce Jordana a Marylin Abramsovou zaujal námět, který uchopili po svém. Hru uvedli v Lake George pod titulem „Shear Madnes“. Postupně bylo do ní stále víc vtahováno publikum, stala se nejen detektivní, ale i interaktivní komedií. V roce 1980 měla premiéru v Bostonu a je zde stále na repertoáru! Po „Pasti na myši“ jde o druhou ve světě nejdéle uváděnou nemuzikálovou inscenací. Úspěch sklízela také na našich scénách.

    Komedie, odehrávající se v kadeřnictví Splašené nůžky, se dělí na dvě poloviny. První je „klasickou“ konverzační komedií s brilantními dialogy, sršícími vtipem. Legrace nekončí ani zprávou o vraždě nájemnice z druhého patra domu, staré dámy, pianistky Czerné. Pachatelem nemůže být nikdo jiný, než někdo ze čtveřice, která se v daný čas v kadeřnictví nacházela. – Majitel salonu, svérázný Tony Řezníček (Igor Ondříček), Barbara (Radka Coufalová), také vládnoucí nůžkami, nástrojem, který se stal vražednou zbraní a zákazníci: obchodník Eda Lorenz (Rastislav Gajdoš) a paní Schubertová (Markéta Sedláčková). Z dalších dvou návštěvníků salonu – Pankráce Rosického (Michal Isteník) a Matěje Veverky (Vojtěch Blahuta) se vyklubou policisté, kteří podezřelé místo již nějaký čas sledují. Výslechy nevedou k usvědčení pachatele, proto třeba přistoupit k rekonstrukci, kterou vstupujeme do druhého dějství.

    Využít rekonstrukci k zapojení diváků do hry je výborným autorským nápadem. V prvním jednání byli přímými svědky chování podezřelých, mohou tak do vyšetřování nenásilně a aktivně vstoupit. Nepředstavujme si však, že bystrý divák, obdobně jako čtenář klasické detektivky, logickou dedukcí dospěje k odhalení vraha ještě před spisovatelem. Ke komu jako pachateli se „veřejné mínění“ přichýlí, je spíše výslednicí pocitů, postřehů publika a reakcí vyslýchaných na dotazy. Diváci se ocitají vlastně v roli jakési poroty. Rekonstrukci řídí, v první půli kadeřníkem Tonym, při holení trýzněný zákazník, nyní policista, v podání M. Isteníka. Jak herecké, tak spíše moderátorské role, s nároky na bezprostřední komunikaci, interakci a improvizaci, se úspěšně zhostil. K ruce má mladého policistu – zmatkujícího, ne zrovna chápavého začátečníka, zkrátka Matěje, kterého hojně peskuje v nejisté naději, zda z něj něco kloudného v policejní branži vyroste.

    Úspěch hry se opírá nejen o herecké, ale také o improvizační schopnosti všech na jevišti. Šestice aktérů si pohrává s textem i vzniklými situacemi se suverenitou a je znát, jak je samé hra baví. Smích v hledišti je téměř permanentní. Igor Ondříček svými kreacemi, s velkým ohlasem, slovem i pohybem ztvárnil extravagantní figuru, s rysy dnes téměř módní minority. Také ženské duo si se svými postavami bravurně vyhrálo. V reakcích na obvinění diváků či nepříjemné dotazy, reagovalo přiléhavým vtipem a nabídlo nejrůznější podoby nesouhlasu, dotčenosti či uraženosti. Radka Coufalová, coby rozverná kadeřnice, se s podezíravými diváky dokázala velmi pohotově a temperamentně vyrovnávat. Nic jí to však nepomohlo, v ten večer (21. 9.) od nich obdržela „Černého Petra“. (O premiérovém představení to byl Eda Lorenc, v podání R. Gajdoše, který vícekrát zareagoval peprnou replikou.) Markéta Sedláčková, jako paní Schubertová, dáma z lepší společnosti, v komické zkratce skvěle načrtnutá, střídala blazeovaný  nadhled z výšin jejího společenského postavení, s ordinérností a projevy přičítanými služkám. Její mimickě a pantomické reakce na dotěrné dotazy vyvolávaly častý smích.

    Režie hry v překladu Petra Novotného se ujal Mikoláš Tyc a podle výsledků bych soudil, že na ni bude vzpomínat, jako na práci naplněnou pohodou a týmovou invencí. Společně s dramaturgem Janem Šotkovským jsou podepsáni za inscenační úpravou. Scéna Karla Čapka zvolila v podstatě realisticky pojatou místnost kadeřnického salonu. Svou roli sehrály nejen profesně neodmyslitelné rekvizity, ale také rozhlas. Jeho zpravodajství přinášelo divákům veselí ještě před zahájením představení. Kupříkladu informace o stavu rozkopanosti brněnských vozovek. Aktualizace k místním poměrům jsou tradičně součástí všech inscenací této hry, ty brněnské byly trefné.

    „Splašené nůžky“ pobaví a mírou vrchovatou přinášejí smích s relaxací. Oslovit mohou i ty, kteří se rádi zasmějí, do divadla však běžně nechodí. Je výborně napsaná a stejně tak realizovaná. Zapojení diváky neatakuje, jak k němu v některých inscenacích dochází, ne každému vyhovuje, a od další návštěvy může i odradit. Jako svědkové děje, jsou nenásilně a přirozeně vtaženi do hry, které se mohou, avšak nemusejí zúčastnit. Lidé si však většinou rádi hrají a „Nůžky“ v MdB to potvrzují.

JAROSLAV ŠTĚPANÍK

 

Foto: Jef Kratochvil